Jsme na konci cyklu výprav do historie písní z našich zpěvníků. Naše poslední zastavení bude u písně „Jak vzácná milost“ (číslo 43). Tato píseň vyjadřuje osobní zkušenost autora Johna Newtona, kdysi bezbožného muže a bývalého obchodníka s otroky, kterého proměnila Boží milost. Věřím, že když se dozvíte příběh autorova života, umožní vám to lépe ocenit hloubku jeho slov vděčnosti za skutečně úžasnou Boží milost, ze kterých vychází i naše česká verze:

Jak vzácná milost, Pane můj,
že s tebou mohu jít.
Já v bídě zmíral, teď jsem tvůj
a vírou smím tě zřít.

Mou úzkost mírní milost tvá,
před ní se ztrácí strach,
můj život opět smysl má,
vždyť sám jsi světlem v tmách.

Když bouře zmítá nitrem mým,
duch hříchem rozerván,
je milost lanem záchranným,
jsem k tobě připoután.

I kdybych směl zde v slávě žít
a jako slunce plál,
jen milost tvou chci velebit,
ty milosti jsi Král.

21. března 1748 – na ten den nikdy nezapomenu. Vracel jsem se tehdy na lodi Greyhound jako vysvobozený člověk ze západní Afriky, kde jsem byl více než rok otrokem – stejným otrokem, se kterými jsem v té době bezostyšně obchodoval. Mohl jsem si za to sám – byl jsem nadutý, nezodpovědný, neuznával jsem autority. Moje vulgárnost byla silné kafe i pro námořníky. V Boha jsem nevěřil a kdo mu věřil, toho jsem hrubě zesměšňoval. Ten den se ale stalo něco, co mě zastavilo. Dodnes tuto úžasnou milost mého Pána nechápu – já John Newton jsem byl dareba a zasloužil jsem si trest a místo toho přišlo z rukou mého Spasitele odpuštění a záchrana, kterou jsem si vůbec nezasloužil. Tehdy naši loď v severním Atlantiku u pobřeží Irska zachvátila silná bouře. Přepadla nás tak prudce, že drsně smetal přes palubu člena posádky, který stál na místě, kde jsem byl před chvíli já. Plachty naší lodě byli za chvíli roztržené, dřevo na jedné straně lodi roztříštěné – naděje na přežití mizela v ohlušující bouři. Po mnoha hodinách, kdy posádka vypouštěla vodu z lodi a očekávala převrhnutí lodě, jsem se spolu s jiným členem posádky přivázal k lodní pumpě, abychom nebyli smeteni přes palubu a mohli dále několik dalších hodin odčerpávat vodu. Poté, co jsem navrhl kapitánovi další opatření, otočil jsem se a řekl slova, která si budu pamatovat navždy: „Pokud to nepomůže, pak Pán ať má s námi slitování!“. Krátce jsem si odpočinul, než jsem se vrátil na palubu, abych se postavil na následujících jedenáct hodin přivázaný ke kormidlu. Během tohoto času u kormidla jsem začal přemýšlet nad touto Bohem danou výzvou. Můj život vypadal zničený a rozbitý, stejně jako poničená loď, kterou jsem se pokoušel řídit bouří…

…
Celý příspěvek →

Předposlední píseň, o jejíž historii bych se s vámi rád podělil, je píseň „Ztiš srdce mé“ (číslo 149), která patří mezi mé oblíbené písně. Jako vždy začnu naší českou verzí, která je niterní modlitbou – prosbou o pomoc pro naši sklíčenou duši, kterou může utišit jen náš Přítel s velkým „P“, který nám rozumí, protože tady s námi mnoho let žil a prožíval to co my, včetně smutku a trápení. Jemu můžeme důvěřovat, On je naší nadějí a silou, Jeho se můžeme s jistotou držet, protože nás nikdy nezklame. Jednou, a nebude to už trvat dlouho, se pro nás vrátí už jako Král a tehdy nás vezme k sobě, pryč z tohoto hříšného a nepokojného světa. Jeho touhou je totiž žít s námi u milujícího Nebeského Otce.

Ztiš srdce mé, můj Pane všemohoucí,
nauč mne nést můj každodenní kříž,
daruj mi sílu, obnov víru vroucí,
neumím žít, a ty to, Pane, víš.
Ztiš srdce mé v své lásce nehynoucí,
jsi Přítel můj, jen ty mi rozumíš.

Ztiš mysl mou, ať mohu chápat vírou,
vždyť jenom v ní ti, Bože, rozumím,
ať nechám vést se tvojí pravdou čirou
a s důvěrou se tebe uchopím.
Ztiš mysl mou, buď nadějí a silou,
ať nikdy víc se tebe nepustím.

Ztiš duši mou, vždyť už se doba blíží,
kdy z nebe přijdeš jako Král a Pán,
pomine vše, co dosud nás tak tíží
a každý hřích už bude překonán.
Ztiš duši mou, kéž moje touha míří
v otcovský dům, tam, kde chceš mít mne sám.

Aby jsme mohli tuto píseň zpívat, Bůh při jejím vzniku použil obdarování minimálně tří lidí ze tří zemí – původní slova vznikla v Německu, do angličtiny byla přeložena ve Skotsku a melodie, se kterou se dnes zpívá, vznikla ve Finsku. Ale pojďme na začátek…

Celý příspěvek →

Pro tento týden jsem si pro vás připravil píseň, která má dlouhou a docela komplikovanou historii. Jde o píseň „Pán Ježíš, Přítel můj“, kterou v našich zpěvnících najdete pod číslem 25. Její text vyzdvihuje Ježíše, který je nade vší nádherou, kterou v přírodě stvořil, a kterému patří čest a sláva. V písni (a jde to vidět hlavně v její anglické verzi) je zdůrazněn kontrast mezi krásou přírody a ještě větší a přirozenější krásou našeho milujícího Spasitele. Text vyznává spolu s Davidem: „Žádal jsem Hospodina o jediné, po tom jsem toužit nikdy nepřestal: Abych směl zůstávat v jeho domě po všechny dny svého života, abych se kochal v Hospodinově kráse a v jeho chrámě jej hledal.“ (Žalm 27,4). Dobře vnímejte text naší dnešní písně:

Pán Ježíš, Přítel můj,
mám v něm blaha pramen svůj,
sám Otec nám v něm se z lásky dal.
Chválu mu proto vzdám,
spásu v něm svoji mám,
jen On je srdce mého Král.

Krásou se odívá
příroda tak zářivá,
když jara čas přišel nádherný.
Tvůrce moc poznávám,
chválu mu písní vzdám
se srdcem vděčným, pokorným.

Krásný je slunce jas,
ptáků zpěv, jenž těší nás,
krásný je též hvězdné noci svit.
Více však září nám
Přítel a drahý Pán,
On srdce umí obšťastnit.

Krásu má květu stvol,
mládí též, když nezná bol,
v životě svém jenom radost má.
Krása však pomine,
mládí čas uplyne,
jen Ježíš pravou radost dá.

Celý příspěvek →

Víte, která píseň z našich zpěvníků má největší časové rozpětí mezi vznikem textu a vznikem námi zpívané melodie (téměř 600 let)? Je to píseň číslo 49 „Ty lásko vzácná“ a dnes bych se s vámi rád podělil s nasbíranými informacemi o jejich autorech – předem upozorňuji, že to bude výlet do časů, který asi více ocení milovníci historie 🙂 Nejdříve se ale se mnou ponořte do toho nejdůležitějšího, a to do poselství této písně, která popisuje neuvěřitelnou lásku našeho milujícího Boha, který se pro nás stal ve svém Synu člověkem, který pro nás hladověl, pro nás se nechal zradit, pro nás trpěl na kříži, pro nás vstal z hrobu, pro nás odešel zpět k Otci a dal nám svého Svatého Ducha. Píseň prochází celým Ježíšovým životem zde na zemi a končí chválou Boží úžasné lásky – lásky která vyvěrá z Něj, protože Bůh je Láska. Zde je text písně:

Ty lásko vzácná, úžasná,
jsi víc, než člověk ví a zná,
vždyť Bůh se stává člověkem
a život dává v Synu svém.

Pro nás byl křtěn a snášel hlad,
i bídu znal i cítil chlad,
byl sváděn k hříchu, nezhřešil,
tak příkladem všem lidem byl.

Pro nás i zrádci nohy myl
a hrůzu kříže podstoupil.
Vždyť kříž, kde zmíral Kristus Pán,
byl určen lidem, patřil nám.

Pro nás vstal z hrobu, vzkříšen byl,
jak vítěz k Otci vystoupil.
Pak Ducha svého církvi dal,
v něm sílu k službě daroval.

Za lásku jeho úžasnou
ať s díky všichni k Pánu jdou.
Náš Otec v nebi, Syn i Duch
je Tvůrce, Smírce, Láska – Bůh.

Celý příspěvek →

Dnes mám pro vás připravenou další píseň. O její historii jste již mnozí slyšeli, ale její slova i příběh jsou tak silné, že by byla škoda ji nepřipomenout. V našich zpěvnících ji najdete pod číslem 152 – „Když mír jako proud“ s těmito slovy:

Když mír jako proud cestu mou zaplaví,
či zármutek rve duši mou,
přec vím v nebesích žije Bůh laskavý
a on touží mne vzít v náruč svou.

Ref: Nemusím (nemusím) víc se bát (víc se bát)
duše má, ztiš se, Bůh má tě rád.

Já sám nemusím snášet trest za svůj hřích,
vždyť místo mne Pán nesl kříž
a lék pro mne má v předrahých ranách svých,
proto dík k nebesům stoupá výš.

Ref: Nemusím (nemusím) víc se bát (víc se bát)
duše má, ztiš se, Bůh má tě rád.

Dnes vírou jen smím vidět nebeský cíl,
však vím, že už blízko je čas,
kdy Pán přijde k nám, abych s ním věčně žil,
pak i já vejít smím do těch krás.

Ref: Nemusím (nemusím) víc se bát (víc se bát)
duše má, ztiš se, Bůh má tě rád.

Tato píseň je připomínkou neuvěřitelného příběhu Horatia Spafforda, staršího v Presbyteriánské církvi, ale také úspěšného právníka, který podobně jako Job, vložil svou důvěru v Boha nejen v časech prosperity, ale i v časech neštěstí.

Celý příspěvek →

Další píseň z našich zpěvníků, kterou bych chtěl připomenout a podívat se s vámi na historii jejího vzniku je píseň, ve které máme možnost vyjádřit touhu po Ježíši, po jeho odpuštění a věčném životě s Ním – touhu po tom, aby nás Ježíš přiblížil k sobě. Máme ji s ženou i našimi dětmi velmi rádi a vím, že to je oblíbená píseň i mnohých z vás. V našich zpěvnících ji najdete pod číslem 226 – Blíž tobě, blíže, Ježíši můj.

Blíž tobě, blíže, Ježíši můj,
táhni mne k sobě, chci být cele tvůj.
Přiviň mne k sobě, vem v náruč svou,
jen pokoj tvůj ztiší vždy duši mou,
jen pokoj tvůj ztiší vždy duši mou.

Blíž tobě, blíže, sám nemám nic,
slyš prosbu pokornou, vyjdi mi vstříc.
Mou velkou vinu i každý hřích
odpusť, můj Pane, jenž dlíš v nebesích,
odpusť, můj Pane, jenž dlíš v nebesích.

Blíž tobě, blíže, tvým vždy chci být,
vše, co je zlé, chtěl bych již opustit.
Tvé všechny ctnosti rád bych chtěl mít
a s tebou brzy již na věky žít
a s tebou brzy již na věky žít.

Celý příspěvek →

Další píseň z našich zpěvníků, o jejíž historii bych se s vámi rád podělil, tentokrát není o tématu modlitby. Co si ale při zpěvu možná málo uvědomujeme je, že samotná píseň může být modlitbou – modlitbou ve které můžeme chválit, děkovat, nebo i prosit. Jedna z velmi známých chválících a děkovných písní je píseň číslo 12 s těmito slovy:

Ty, Bože náš, když na tvou zem se dívám,
tu srdce mé je plné nadšení.
Obdivu písně o tvé moci zpívám
a duše má se díkem rozezní.
Mé nitro zpívá, až se zalyká:
Jsi dobrý Bůh, jsi velký Bůh,
a srdce mé se k tobě utíká,
jsi mocný Bůh, jsi svatý Bůh.

Když procházím se po rozkvetlé stráni
a slyším písně ptáků ve větvích,
či hledím z výšin do rozlehlých plání
a nad hlavou mi leží věčný sníh.
Mé nitro zpívá, až se zalyká:
Jsi dobrý Bůh, jsi velký Bůh,
a srdce mé se k tobě utíká,
jsi mocný Bůh, jsi svatý Bůh.

Když pomyslím, že Bůh dal svého Syna,
abych tu krásu mohl stále mít,
že smrtí Pána smytá je má vina
a život dal, bych mohl věčně žít.
Mé nitro zpívá, až se zalyká:
Jsi dobrý Bůh, jsi velký Bůh,
a srdce mé se k tobě utíká,
jsi mocný Bůh, jsi svatý Bůh.

A když se Pán můj, Ježíš Kristus, vrátí,
já půjdu s ním tam do nebeských krás,
kde s nadšením ho budou chválit svatí
a s radostí jej slavit zas a zas.
Mé nitro zpívá, až se zalyká:
Jsi dobrý Bůh, jsi velký Bůh,
a srdce mé se k tobě utíká,
jsi mocný Bůh, jsi svatý Bůh.

Celý příspěvek →

I dnes bych se rád s vámi podíval na jednu píseň z našich zpěvníků týkající se modlitby – o její kráse a požehnání. Možná není tak známá, ale našli byste ji i ve starých zpěvnících. Jde o píseň číslo 311 s těmito slovy:

Buď požehnána hodina, v níž skláním svoje kolena
a k svému Pánu v nebesích se na modlitbách blížím svých.
V čas strasti, běd a soužení v nich útěcha mi pramení,
nad svody světa vítězím, když modlitbou se posilním.

Jak krásná proseb hodina, v ní přání má jsou nesena
až k trůnu Otce na nebi, On zná mé všechny potřeby.
Bůh laskavě mne k sobě zve a požehnání dává své,
před trůnem jeho skládám tíž, když v modlitbě jdu k němu blíž.

Ty vzácná chvíle proseb mých, jsi útěchou mi v souženích.
Když v bolesti se skláním níž, ty pozvedáš mne stále výš.
Pak zrakem víry vzhlížím tam, kde domov svůj u Pána mám
a radost nitro naplní, že mám jistotu spasení.

Celý příspěvek →