Jsme na konci cyklu výprav do historie písní z našich zpěvníků. Naše poslední zastavení bude u písně „Jak vzácná milost“ (číslo 43). Tato píseň vyjadřuje osobní zkušenost autora Johna Newtona, kdysi bezbožného muže a bývalého obchodníka s otroky, kterého proměnila Boží milost. Věřím, že když se dozvíte příběh autorova života, umožní vám to lépe ocenit hloubku jeho slov vděčnosti za skutečně úžasnou Boží milost, ze kterých vychází i naše česká verze:

Jak vzácná milost, Pane můj,
že s tebou mohu jít.
Já v bídě zmíral, teď jsem tvůj
a vírou smím tě zřít.

Mou úzkost mírní milost tvá,
před ní se ztrácí strach,
můj život opět smysl má,
vždyť sám jsi světlem v tmách.

Když bouře zmítá nitrem mým,
duch hříchem rozerván,
je milost lanem záchranným,
jsem k tobě připoután.

I kdybych směl zde v slávě žít
a jako slunce plál,
jen milost tvou chci velebit,
ty milosti jsi Král.

21. března 1748 – na ten den nikdy nezapomenu. Vracel jsem se tehdy na lodi Greyhound jako vysvobozený člověk ze západní Afriky, kde jsem byl více než rok otrokem – stejným otrokem, se kterými jsem v té době bezostyšně obchodoval. Mohl jsem si za to sám – byl jsem nadutý, nezodpovědný, neuznával jsem autority. Moje vulgárnost byla silné kafe i pro námořníky. V Boha jsem nevěřil a kdo mu věřil, toho jsem hrubě zesměšňoval. Ten den se ale stalo něco, co mě zastavilo. Dodnes tuto úžasnou milost mého Pána nechápu – já John Newton jsem byl dareba a zasloužil jsem si trest a místo toho přišlo z rukou mého Spasitele odpuštění a záchrana, kterou jsem si vůbec nezasloužil. Tehdy naši loď v severním Atlantiku u pobřeží Irska zachvátila silná bouře. Přepadla nás tak prudce, že drsně smetal přes palubu člena posádky, který stál na místě, kde jsem byl před chvíli já. Plachty naší lodě byli za chvíli roztržené, dřevo na jedné straně lodi roztříštěné – naděje na přežití mizela v ohlušující bouři. Po mnoha hodinách, kdy posádka vypouštěla vodu z lodi a očekávala převrhnutí lodě, jsem se spolu s jiným členem posádky přivázal k lodní pumpě, abychom nebyli smeteni přes palubu a mohli dále několik dalších hodin odčerpávat vodu. Poté, co jsem navrhl kapitánovi další opatření, otočil jsem se a řekl slova, která si budu pamatovat navždy: „Pokud to nepomůže, pak Pán ať má s námi slitování!“. Krátce jsem si odpočinul, než jsem se vrátil na palubu, abych se postavil na následujících jedenáct hodin přivázaný ke kormidlu. Během tohoto času u kormidla jsem začal přemýšlet nad touto Bohem danou výzvou. Můj život vypadal zničený a rozbitý, stejně jako poničená loď, kterou jsem se pokoušel řídit bouří…

…

John Newton se narodil v roce 1725 v Londýně zbožné matce, puritánce, která zemřela dva týdny před jeho sedmými narozeninami na tuberkulózu, a přísnému otci, mořskému kapitánovi a obchodníkovi. Matka jej milovala a modlila se za to, aby se stal Božím služebníkem. Po její smrti si otec našel jinou žena, která Johna sice vychovávala, ovšem bez emočního přístupu. Dva roky byl na internátní škole, kde získal základy latiny, byl tam ale vystaven týrání. Ve věku 11 let jej nakonec otec vzal na moře jako učně. Jeho námořní kariéra byla ale už od počátku poznamenána tvrdohlavou neposlušností a bojem proti autoritám. Od smrti matky víru ve svém životě moc neřešil a jako námořník ji úplně zavrhnul. V sérii dopisů Newton později napsal: „Jako nerozvážný námořník, který opouští svůj přístav těsně před rostoucí bouří, jsem se vzdal naděje a útěchy Evangelia právě ve chvíli, kdy se mi každá další útěcha hroutila.“ Jeho neposlušnost a nezodpovědnost způsobila, že byl naverbován do britského královského námořnictva, kde využil nejbližší příležitost a nevrátil se z dovolené. Dezertoval, aby navštívil rodinnou přítelkyni „Polly“ (Mary Catlett), do které se zamiloval. Posléze ho to ale stálo osm tuctů ran bičem a byla mu snížena hodnost na běžného námořníka.

Poté začal kariéru v obchodování s otroky na otrokářské lodi. Newton ale otevřeně zesměšňoval kapitána a jeho neshody s několika kolegy poté vyústily v jeho uvěznění na moři, dokonce ho nechali hladovět téměř ke smrti a spoutávali ho stejným způsobem, jako přivazovali převážené otroky. Nic z toho ale jeho chování nezměnilo. Jeho posádka ho nakonec opustila v západní Africe v britské kolonii Sierra Leone s Amosem Clowem, obchodníkem s otroky, který z Newtona udělal sluhu své manželce, dceři mocného náčelníka. Ta s ním zacházela stejně hrubě jako s jejími ostatními otroky. Někdy se musel pod přikrývkou noci vytratit, aby mohl zahnat hlad alespoň nějakými vlastnoručně vyhrabanými kořínky. Žil tam patnáct měsíců. Poté, co se k Newtonově otci dostal dopis popisující situaci jeho syna, jeho otec po něm začal pátrat. Náhodou jej našla posádka z jiné lodi Greyhound. Údajně se už ani neplánoval vrátit do Anglie a jediné co ho táhlo domů, byla jeho milá „Polly“.

Zatím co byl na palubě lodi Greyhound, Newton získal titul nejbezbožnějšího muže, kterého kdy kapitán potkal. I v námořnické kultuře, kde námořníci obvykle kleli, byl Newton několikrát napomenut nejen za používání těch nejhorších slov, které kdy kapitán slyšel, ale i za vytváření nových sprostých slov, které překonávali veškeré limity.

Zavrženíhodný chlap. Úžasná milost našeho milujícího Boha ale s člověkem jen tak neskončí. Zlom přišel 21. března 1748, když na tuto loď udeřila silná bouře. Co se dělo při této bouři jste si mohli přečíst výše. Některé zdroje uvádí, že když Newton volal k Bohu o slitování, lodní náklad se zázrakem posunul tak, že zaplnil díru v lodním trupu, díky čeho dostali námořníci trochu času navíc, aby se loď mohla dostat do bezpečí. Každopádně na Newtona tento zážitek zapůsobil, vzal to jako znamení od Všemohoucího a tento den označil jako den svého obrácení ke křesťanství.

Asi o dva týdny později poškozená loď a hladovějící posádka přistáli v irském Lough Swilly.

Za změnou Johna Newtona ale nestojí jen tato bouře. Bůh pro vše připravoval půdu už předem. I při své bezbožnosti se Newton několik týdnů před bouří začetl do knihy „The Christian’s Pattern“, která je shrnutím knihy „O následování Krista“ od Tomáše z Kempu z 15. století.

Vzpomínka na jeho vlastní slova „Pán ať má s námi slitování!“, pronesená v okamžiku zoufalství v bouři ho neopouštěla. Začal se ptát, jestli si zaslouží Boží milosrdenství, jestli je vůbec možné, aby byl spasen. Uvědomoval si, že nejenže zanedbával svou víru, ale přímo se proti ní postavil, vysmíval se ostatním, kteří Bohu věřili, posmíval se Bohu a označoval jej jako mýtus. Sám později ve svých vzpomínkách uváděl, že byl tehdy horlivým Satanovým pomocníkem. Nyní ale začal věřit, že Bůh mu poslal vážnou zprávu a skrze něj začal pracovat.

Newtonovo obrácení nebylo okamžité, přesto se v něm něco změnilo – začal studovat Bibli, modlit se a snažil se být i křesťanským příkladem námořníkům pod jeho velením. Když později na tuto dobu vzpomínal, tak říkal: „Nedomnívám se, že jsem byl v té době věřící v plném slova smyslu – to nastalo až v pozdější době.“

Po návratu kontaktoval rodinu své milované „Polly“ a oznámil svůj úmysl oženit se s ní. Věrná láska k zbožné Mery bylo do té doby to jediné, co v dobrém ovlivňovalo jeho dosavadní život. Zamiloval se do ní již ve svých 17ti letech. Její rodiče váhali, protože ho znali jako nespolehlivého a prudkého muže. Věděli, že hodně kleje, nicméně dovolili mu, aby Polly alespoň psal a on se začal, i kvůli ní, podřizovat autoritě.

Nadále se ale podílel na prodejích otroků – ostatně v tehdejší době to nebylo obecně považováno za nic odsouzeníhodného. Vyhlédl si místo na otrokářské lodi směřující do Afriky a s dalšími členy posádky se účastnili většiny stejných aktivit, které dělal předtím; jediná nemorálnost, ze které se byl schopen osvobodit bylo klení, rouhání a jistá vulgárnost. Po vážné nemoci bylo jeho rozhodnutí věřit Bohu obnoveno, přesto si však zachoval stejný postoj k otroctví, jaká zastávali jeho současníci. Newton pokračoval v obchodě s otroky několika plavbami, kdy se plavil po afrických pobřežích, nyní jako kapitán, a získával otroky, které nabízel k prodeji ve větších přístavech, odkud je pak přepravovali do Severní Ameriky. Údajně začal ale už v té době své zajatce vidět více soucitným pohledem.

Mezi plavbami se v roce 1750 oženil s Polly a zjistil, že je stále obtížnější opustit ji na začátku každé cesty. Po třech lodních plavbách v otrokářském obchodu bylo Newtonovi slíbeno postavení kapitána lodi s nákladem nesouvisejícím s otroctvím. Ale ve věku třiceti let se zhroutil (některé prameny uvádějí, že dostal záchvat či mrtvici) a už nikdy nevyplul.

V roce 1756 začal Newton pracovat jako celní agent v Liverpoolu a začal se sám učit latinu, řečtinu a teologii. Byl ve spojení i s Whitefieldem a bratřími Wesleyemovými, zakladateli Metodismu. Spolu s milovanou Polly (na konci svého života John napsal, že jejich láska se rovnala všemu, co si představovali spisovatelé románů) se vrhli do církevní komunity a Newtonova vášeň byla tak působivá, že jeho přátelé navrhli, aby se stal knězem v anglikánské církvi. V roce 1758 byl ale odmítnu arcibiskupem z Yorku, údajně kvůli tomu, že neměl vysokoškolský titul, ačkoli pravděpodobnější důvody byly jeho sklony k evangelizaci a tendence stýkat se s metodisty. Newtona to ale neodradilo a dále pokračoval ve svém zanícení. Když byl poté podpořen přítelem, napsal o své zkušenosti s obchodem s otroky a se svým obrácením. Svým příběhem zapůsobil na hraběte z Dartmouth, který se za něj zaručil, aby byl vysvěcen na anglikánského kněze a v roce 1764 se stal vikářem v malé vesnici Olney v hrabství Buckinghamshire v Anglii. Přímluvné modlitby jeho matky, které před svou smrtí předkládala Bohu za jejího Johna, byli vyslyšeny!

Lidé v Olney byli většinou negramotní a mnozí z nich byli chudí. Newtona ale milovali, protože cítili, že jim rozumí. Jeho kázání bylo jedinečné v tom, že z kazatelny sdílel mnoho svých vlastních zkušeností – mnoho duchovních v jeho církvi kázalo z větší vzdálenosti od věřících a nepřipouštěli žádnou důvěrnost s pokušením nebo hříchem. Ráno Newton strávil biblickým studiem, ale odpoledne navštěvoval své farníky. Byl zapojen do jejich života a to se odráželo v tom, že byl jimi velmi milován, ačkoli jeho psaní a podání nebylo vždy nejzdvořilejší. Ale jeho oddanost, zanícení a přesvědčivost byli zjevné a působivé a sám často říkal, že jeho poslání bylo „zlomit tvrdé srdce a uzdravit zlomené srdce“.

V Olney ho spojilo přátelství s Williamem Cowperem, nadaným spisovatelem, který selhal v právnické kariéře, a který v minulosti trpěl záchvaty šílenství a pokoušel se několikrát o sebevraždu. Podobně jako Newton byl v Olney nový a prošel duchovní konverzí podobnou Newtonově. Jejich společný vliv na místní sbor byl impozantní. V roce 1768 se rozhodli, že je nutné zahájit pravidelná týdenní modlitební setkání, aby se mohlo vyhovět potřebám rostoucího počtu farníků. Věnovali se také dětem a mládeži – pro děti také začali psát lekce.

Tehdy také Newton začal psát básně, které se díky jazyku, srozumitelnému obyčejným lidem, staly oblíbené. Spolu s Cowperem se pokoušeli každé modlitební setkání podpořit nějakou vhodnou básní nebo hymnusem, aby zesílil poselství svých kázání. Text k dnešní písni „Amazing Grace“ (v češtině „Jak vzácná milost“) napsal koncem roku 1772 a pravděpodobně byl poprvé použit na významném novoročním modlitebním setkání v roce 1773. Tento text je asi nejosobnějším příběhem jeho obrácení, které chtěl se svými farníky sdílet.

Sbírka Newtonových a Cowperových básní, používaných při Newtonově službě v Onley, vyšla anonymně v roce 1779 pod titulem „Olney Hymns“ (Hymnusy z Onley). Newton tam přispěl na 280 z 348 textů. Neví se, jestli k některým z nich byla připojena také nějaká melodie, ale pravděpodobně zpočátku ne. Nejrozšířenějšími tématy ve verších, které Newton napsal v Olney Hymns, jsou víra ve spasení, zázrak Boží milosti, jeho láska k Ježíši a jeho radostné výkřiky radosti, kterou našel ve své víře. V této sbírce se vyskytl i text naší dnešní písně „Amazing Grace“, tehdy pod titulem „Faith’s Review and Expectation“ a byl u ní uveden biblický verš z 1 Paralipomenon 17:16-17:
Král David pak vešel, usedl před Hospodinem a řekl: „Co jsem, Hospodine Bože, a co je můj dům, že jsi mě přivedl až sem? A i to bylo v tvých očích málo, Bože. Dokonce přislibuješ domu svého služebníka dlouhá léta. Shlédl jsi na mě, jako bych byl člověk vysoké hodnosti, Hospodine Bože.“
Pro Johna Newtona měl tento verš zcela jistě velký význam. Boží milost pro něj znamenala Boží nezaslouženou přízeň ztraceným lidem, mezi které se počítal i on.

Tato sbírka měla okamžitý dopad a stala se široce populární mezi evangeliky v Británii. Jeho texty vycházeli z jeho osobní zkušenosti a z okolností v životě. Jako odraz Newtonova spojení s jeho farníky napsal mnoho textů v první osobě a přiznával svou vlastní zkušenost s hříchem. Můžete si toho všimnout i v českém překladu naší dnešní písně. Její text se ale v tehdejší Británii nestal nijak známým.

V roce 1779 Newton opustil Olney, aby se stal farářem St. Mary Woolnoth v Londýně. Sloužil tam nejen chudým londýnským obyvatelům a třídě obchodníků, ale také bohatým a vlivným. Mezi nimi byl i mladý poslanec parlamentu William Wilberforce, hlavní hybatel ve věci zrušení otroctví, který byl silně ovlivněn životem a kázáním Johna Newtona.

Proti otrokářství se Newton nejsilněji postavil v roce 1788, kdy vydal plamenný leták s názvem “Thoughts Upon the Slave Trade“ („Myšlenky o obchodu s otroky“). Ve spisu byly popsány příšerné podmínky na otrokářských lodích a Newton se omluvil za to, že učinil veřejné prohlášení až mnoho let po osobní účasti na tomto obchodu: „Vždy to pro mne bude předmětem potupné reflexe, že jsem byl dříve aktivní nástroj v obchodu, ze kterého se nyní mé srdce třese.“ Tento leták byl tak populární, že byl několikrát dotisknut a poslán každému členu Parlamentu. Pod vedením Williama Wilberforce nakonec anglická vláda v roce 1807 postavila otroctví mimo zákon, právě i díky přispění Johna Newtona. A Newton se toho dožil – zemřel v prosincu téhož roku. Průchod tohoto zákona o obchodě s otroky (Slave Trade Act) je zobrazen ve filmu z roku 2006, který se v originále jmenuje stejně jako píseň „Amazing Grace“ (v češtině má film jméno „Nezlomná vůle„).

I v posledních letech svého života nepřestal být Newton ohromen Boží milostí a řekl svým přátelům: „Moje paměť je skoro pryč; ale pamatuji si dvě věci: že jsem velký hříšník a že Kristus je velký Spasitel.“

Teď bych se s vámi ještě chtěl na chvíli vrátit k samotné písni – jak se stala známou a kde se objevila námi známá melodie…

Ačkoli píseň měla své kořeny v Anglii, byla tam zpočátku defakto neznámou básní. „Amazing Grace“ se stala populární nejprve mezi křesťany ve Spojených státech. Mezi lety 1789 a 1799 se začaly objevovat ve Spojených státech čtyři variace tohoto hymnusu v baptistických, nizozemských reformovaných a kongregacionistických zpěvnících. Největší vliv na známost této písně ale mělo v 19. století její použití na velkých amerických evangelizacích babtistických a metodistických kazatelů, zejména na jihu, během tzv. „druhého velkého probuzení“.

První zmínka o spojení Newtonove textu s nějakou melodií byla v anglické sbírce hymnusů z roku 1808, kde se použila nějaká melodie od anglického skladatele John Husband. Do roku 1835 ale cirkulovalo ve spojení s textem „Amazing Grace“ více než 20 různých melodií. Pro dnes nejznámější melodii je důležitý právě rok 1835. V roce 1835 totiž americký skladatel William Walker přiřadil Newtonova slova k melodii tradiční písně s názvem „New Britain“ (Nová Británie), což byla lidová skladba vzniklá sloučením dvou různých melodií neznámého autora (pravděpodobně z Irska), která byla poprvé publikována v roce 1829 k jinému textu.

„Amazing Grace“ už s námi známou melodií se později stala symbolem křesťanského hnutí a dokonce také symbolem samotného USA. Stala se i součástí dvou zpěvníků, které byly distribuovány americkým vojákům. Největší nárůst popularity zažila během největších amerických národních krizí, jako byla například válka ve Vietnamu. Stala se také symbolem černošských duchovních písní. Pro své univerzální poselství se v americké kultuře stala ikonou, která byla často používána žel i pro různé světské účely a marketingové kampaně. Nazpívali ji i známé hudební osobnosti.

Dodnes je jednou z nejoblíbenějších a nejčastěji zpívaných křesťanských písní v anglicky mluvícím světě. Odhaduje se, že zazní 10milionkrát ročně.

Hlavní poselství této duchovní autobiografie ale bylo pro jeho autora jasné – odpuštění a vykoupení je možné bez ohledu na spáchané hříchy a že duše může být osvobozena od zoufalství a to vše skrze úžasnou Boží milost. To může do našeho života přinést pokoj, radost a především vděčnost.

John Newton napsal: „Nevidím žádný důvod, proč mě Pán vybral k milosrdenství… leda že by to mělo ukázat v jednom překvapivém případě, že s ním ‚nic není nemožné'“. Když zpíváme známá slova této písně, jak silné je smýšlet o sobě jako o „překvapivém příkladu“ Boží milosti a Jeho milosrdenství.

Zde jsou původní anglická slova písně v mém pokusu o překlad:

Úžasná milost (jak sladce to zní)
která zachránila darebu jako jsem já!
Kdysi jsem byl ztracen, ale teď jsem nalezen.
Byl jsem slepý, ale nyní vidím.

Byla to milost, která naučila mé srdce bázni,
a milost, která mé obavy rozptýlila.
Jak vzácné bylo, když se ta milost objevila
ve chvíli kdy jsem poprvé uvěřil!

Skrze mnoha nebezpečí, plahočení a nástrahy,
jsem již přešel;
Tato milost mě přivedla do bezpečí,
A milost mě dovede domů.

Pán mi slíbil dobro,
jeho slovo zajišťuje mou naději;
On bude můj štít a můj podíl
tak dlohou, dokud budu živ.

Ano, když toto tělo a srdce selžou,
a smrtelný život ustane;
Já budu mít, za oponou,
život radosti a pokoje.

Země se brzo rozplyne jako sníh,
slunci ustane zář;
Ale Bůh, který mě zde dole zavolal
bude navždy můj.

Připojuji i pár odkazů na různé zpracování této písně v angličtině:

„Ve tmách vzchází přímým světlo; Bůh je milostivý, plný slitování, spravedlivý.“
(Žalm 112:4)

„Požehnán buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu požehnal veškerým duchovním požehnáním v nebesích! V něm nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom před ním byli svatí a bezúhonní v lásce. Ve své laskavé vůli nás předurčil, abychom skrze Ježíše Krista byli přijati za jeho vlastní. Chvála jemu za tu slavnou milost, kterou nás obdařil ve svém Milovaném! V něm se nám skrze jeho krev dostalo vykoupení, totiž odpuštění hříchů, podle bohatství jeho milosti, kterou nás štědře zahrnul se vší moudrostí a prozíravostí. Ve své laskavosti nám dal poznat tajemství své vůle – předsevzal si, že až se naplní čas, uskuteční svůj plán a shromáždí všechno na nebi i na zemi do jednoty v Kristu. Právě v něm se i nám dostalo podílu na vyvolení; byli jsme předurčeni podle předsevzetí Toho, který rozhodnutím své vůle působí všechno. My, kdo jsme složili naději v Kristu, se tedy stáváme jeho chválou a slávou. V něm jste i vy (když jste uslyšeli slovo pravdy, totiž evangelium o vaší spáse, a uvěřili mu) byli označeni pečetí zaslíbeného Ducha svatého. Ten je závdavkem našeho dědictví: zaručuje, že Bůh vykoupí své vlastnictví. Chvála a sláva jemu!“
(Efezským 1:3-14)

„Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.“
(Efezským 2:8-10)

Dodatek: V našich zpěvnících „Zpívejme Hospodinu“ naleznete Newtonovy slova interpretována do češtiny nejen k písni „Jak vzácná milost“, ale i k dalším dvěma písním: 284 (Kéž nás vede) a 293 (Další týden vedl nás).