Víte, která píseň z našich zpěvníků má největší časové rozpětí mezi vznikem textu a vznikem námi zpívané melodie (téměř 600 let)? Je to píseň číslo 49 „Ty lásko vzácná“ a dnes bych se s vámi rád podělil s nasbíranými informacemi o jejich autorech – předem upozorňuji, že to bude výlet do časů, který asi více ocení milovníci historie 🙂 Nejdříve se ale se mnou ponořte do toho nejdůležitějšího, a to do poselství této písně, která popisuje neuvěřitelnou lásku našeho milujícího Boha, který se pro nás stal ve svém Synu člověkem, který pro nás hladověl, pro nás se nechal zradit, pro nás trpěl na kříži, pro nás vstal z hrobu, pro nás odešel zpět k Otci a dal nám svého Svatého Ducha. Píseň prochází celým Ježíšovým životem zde na zemi a končí chválou Boží úžasné lásky – lásky která vyvěrá z Něj, protože Bůh je Láska. Zde je text písně:

Ty lásko vzácná, úžasná,
jsi víc, než člověk ví a zná,
vždyť Bůh se stává člověkem
a život dává v Synu svém.

Pro nás byl křtěn a snášel hlad,
i bídu znal i cítil chlad,
byl sváděn k hříchu, nezhřešil,
tak příkladem všem lidem byl.

Pro nás i zrádci nohy myl
a hrůzu kříže podstoupil.
Vždyť kříž, kde zmíral Kristus Pán,
byl určen lidem, patřil nám.

Pro nás vstal z hrobu, vzkříšen byl,
jak vítěz k Otci vystoupil.
Pak Ducha svého církvi dal,
v něm sílu k službě daroval.

Za lásku jeho úžasnou
ať s díky všichni k Pánu jdou.
Náš Otec v nebi, Syn i Duch
je Tvůrce, Smírce, Láska – Bůh.

Autorem původního latinského textu je Thomas á Kempis (česky Tomáš z Kempu nebo také Tomáš Kempský). Narodil se ve městě Kempen (dnes patřící Německu) v Rhinelandu asi v roce 1380 (Janu Husovi tehdy bylo 8 let). Jeho rodné příjmení bylo Hemerken (nebo Hammerlein). Jeho otec byl kovář (proto asi to příjmení, které v sobě zahrnuje slovo „kladivo“), zatímco jeho matka provozovala dívčí školu pro mladší děti z Kempen.
Tomáš se narodil do neklidného období – dva roky před jeho narozením došlo v církvi k papežskému schizmatu (existovali dva a později tři papežové), které na 39 let rozdělilo tehdejší římsko-katolickou církev a skončilo až v roce 1417. Docházelo k neustálým válkám, toulaví nájezdníci neměli žádné zábrany, vzbouření rolníci drželi městská centra ve zmatku. A ke všemu se opakovali vlny Černého moru, který decimoval obyvatelstvo. Byla to doba velkých dějinných zvratů, pokleslé morálky a zmatků v církvi.

Ve svých dvanácti letech následoval svého bratra Johanna do města Deventer v Nizozemsku, aby tam navštěvoval známou latinskou školu. Během studií se Tomáš setkal s komunitou nazývanou „Bratři společného života“, kteří byli také stoupenci hnutí „Devotio Moderna“ (moderní zbožnost). Právě tam dostal Tomáš Hemerken jméno, pod kterým ho dnes známe – Tomáš z Kempu.

•  „Bratři společného života“ byli Římsko-katolická pietistická náboženská komunita, jejíž stoupenci se dobrovolně vzdali pozemského majetku, vystupovali proti svatokupectví, nemravnosti kléru a hromadění náboženských řádů, nosili neozdobené oblečení a obecně hlásali život prosté oddanosti Ježíši Kristu. Mimochodem mezi Bratřími společného života strávil část svých studijních let i Martin Luther nebo Erasmus Rotterdamský.
• Jádrem hnutí „Devotio Moderna“ (Moderní zbožnost) byla vnitřní opravdovost a snaha o následování Ježíše Krista jako vzoru křesťanského života. Je dost možné, že toto hnutí bylo v začátcích ovlivněno i českou reformací v osobě Milíče z Kroměříže, jehož kázání měl možnost při studiích v Praze poslouchat původce tohoto hnutí Geert Groote. Bylo to hnutí za náboženskou reformu, které prosazovalo znovuobjevení skutečných zbožných praktik, jako je pokora, poslušnost a jednoduchost života. Mělo velký úspěch v Nizozemsku, v Německu a ve Francii hlavně právě v 15. století a ovlivnilo i náboženské postoje reformátorů. Toto hnutí se považuje za předchůdce Nizozemské reformace.

Nadšeným členem tohoto hnutí se stal u konce studií i Tomáš, který učil lidi modlit se, rozumět slovům Písma a zdůrazňoval, že k přijetí spasení je důležitější osobní vztah ke Kristu než pouhá účast na bohoslužbě.

Po sedmi letech studia odešel Tomáš do augustiniánského kláštera Agnetenberg (na hoře sv. Anežky) nedaleko Zwolle v Nizozemsku, aby navštívil svého bratra Johanna, který se tam stal převorem. Členem kláštera se ale stal až v roce 1406. Vysvěceným knězem se poté stal v roce 1413.

Většinu času v klášteře byl Tomáš zaměstnán kopírováním Misálů (obsahuje modlitby, které přednáší kněz při slavení eucharistie), Breviářů (obsahuje texty potřebné k soukromé modlitbě denní modlitby církve) a dalšich liturgických a náboženských děl, včetně Bible (pracoval na nejméně čtyřech kopií Bible). Mezi jeho původní spisy patřila kronika kláštera sv. Anežky, několik životopisů, traktátů a hymnusů. Jeho díla byla plná biblických citací. Měl velký talent na hluboké úvahy, který rozpoznali i ostatní mniši a tak ho nerušili praktickými záležitostmi klášterního života.

Mezi lety 1420 a 1427 napsal čtyři brožury, které se později spojili do knihy pojmenované po první kapitole první brožury „De Imitatione Christi“ (‚O následování Krista“). Tato příručka osobní zbožnosti je slavné dílo které patřilo po Bibli k nejčtenějším knihám vůbec a byla přeložena do mnoha jazyků (do češtiny byla přeložena už v roce 1498). Tomáš se v ní zamýšlel nad učením a způsobem života Ježíše Krista, o kterém máme přemýšlet a který máme napodobovat. Nabádá v ní k zaměření celého života na Boha, který je jediným dobrem, a k chápání pokušení jako příležitosti k osvědčení ctnosti. Zdůrazňoval, že život je třeba naplnit Kristem a že jedinou radostí člověka má být láska k Bohu, která je z Boha. Pro Boha má člověk trpělivě a radostně snášet všechno utrpení. Nemá však očekávat, že ho Bůh na tomto světě bude odměňovat nějakou zvláštní milostí, protože tento svět je určen k práci, ne k odměně. A přidává další rady pro duchovní život. Některé úryvky z knihy uvádím na konci tohoto článku.
Je to jedna z knih, která ovlivnila Johna Wesleyho, zakladatel metodistickeho hnuti v Anglii. Sám o této knize řekl, že je to nejlepší shrnutí života Krista, které kdy četl.

Pár let na to, co se stal Tomáš zástupcem převora (představený kláštera), musel s celou komunitou na tři roky do exilu (1429 až 1432), kvůli interditku vyvolaném spory v církvi. Během té doby byl v nizozemském městě Arnhem, kde se staral o svého nemocného bratra a zůstal tam, dokud jeho bratr neumřel. Pak se vrátil zpět do kláštera v Agnetenberg, kde žil defakto až do své smrti. Zemřel v roce 1471.

Originální latinské slova písně „Ty lásko vzácná“ (v latině má název „O amor quam ecstaticus„) se připisují právě Tomáši Kempskému, mimo jiné i proto, že jsou podobné jeho myšlenkám. Ježíšův vtělený život je zde shrnut podobným způsobem jako tomu je v Apoštolském vyznání. A nápadným rysem nejen našeho překladu, ale i latinského originálu je důraz na to, že Ježíš toto vše provedl „pro nás“ a ne kvůli sebe.

Naše česká verze vychází z dobře přeloženého anglického překladu kněze anglikánské církve Benjamina Webba publikovaného v roce 1852 pod názvem „O Love, How Deep, How Broad, How High“ (Ó lásko, tak hluboká, tak široká, tak vysoká).

Jedna z melodií k tomuto textu existovala už v roce 1415. Naši líbivou verzi písně, která je oslavou Boží lásky k nám lidem, máme v našich zpěvnících díky adventistického hudebního skladatele, dirigenta pěveckých sborů, varhaníka i zpěváka Jamese Binghama, narozeného v roce 1945 v Austrálii. V životě byl velmi ovlivněn aktivním hudebním programem v jeho domácím sboru. Vystudoval hru na housle a varhany a již jako náctiletý se stal pomocným varhaníkem. Svůj talent měl možnost rozvíjet i jako zpěvák. Poté co začal učit se přestěhoval do spojených státu, kde pokračoval ve studiích hry na varhany na Andrews University, kde nakonec získal také doktorandský titul. Nějakou dobu žil také v Kanadě. Pěvecké sbory, které vedl, dosahovali velkých úspěchů nejen na národní, ale i na mezinárodní úrovni. V roce 2017 odešel do důchodu.

Pod tímto odkazem na Spotify (nebo zde kratší ukázka na Youtube) si můžete poslechnout jeho koncertní skladbu – Requiem, který psal mimojiné s myšlenkou na tři tragické události, ke kterým došlo v létě 1988 – na den matek zemřela jeho sestra; poté, když byl se svým pěveckým sborem na turné po Hawai a Austrálii, tak při potápění tragicky zahynul jeden z basistů; a o den později obdržel od své matky smutnou zprávu, že jeho otec vážně onemocněl Azbestózou na kterou ve stejné léto zemřel. Dokončená práce je věnována právě paměti všech tří. Plný víry prohlásil: „Mám absolutní víru a naději, že věčný život je pro nás všechny. Existuje mnoho emocí spojených se smrtí; hněv, sebelítost, a myslím, že jsou občas ospravedlnitelné. Měli bychom být naštvaní, že jsme v tomto stavu. Naštvaní, ne na Boha, ale naštvaní, že jsme stále tady. Na druhou stranu mám mnohem více pocit spřízněnosti s těmi skladateli, kteří hledí za smrt jako na přechod, jako na čas odpočinku. Tento Requiem je shrnutím mých pocitů o smrti. Ve způsobu, jakým jsem ho napsal, existuje určitý prvek mystiky: mystický v tom smyslu, že nevíme přesně, co přesně očekávat ve smrti, ale máme důvěru, k víře, že věčný život bude krásný a nádherný. Myslím, že toto hudbou prochází.“ Requiem končí v klidu, naději a víře v nebeský „život po životě“.

V angličtině se mi naši verzi písně „Ty lásko vzácná“ nepodařilo najít, ale uvedu zde dva odkazy na českou verzi – jednu ze společné pobožnosti s překladem do znakového jazyka a druhou verzi od skupiny Quo vadis.

„…a aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích; a tak abyste zakořeněni a zakotveni v lásce mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka: poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží.“
(Efezským 3:17-19)

„Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.“
(Filipským 2:5-8)

„On `na svém těle vzal naše hříchy´ na kříž, abychom zemřeli hříchům a byli živi spravedlnosti. `Jeho rány vás uzdravily.´ Vždyť jste `bloudili jako ovce´, ale nyní jste byli obráceni k pastýři a strážci svých duší.“
(1.Petrova 2:24-25)

---

Uvědomuji si, že dnes to bylo pro některé asi vyčerpávající historické okénko, ale kdo máte zájem, vraťte se se mnou ještě na chvíli ke knize Tomáše z Kempu „O následování Krista“, jejíž myšlenky mají i dnes co říct. Knihu lze stále zakoupit (našel jsem ji pod názvem „Čtyři knihy o následování Krista“) a jde ji na internetu sehnat i v elektronické podobě.

Jako první ukázku zde uvádím úryvek z knihy „O následování Krista“ z třetí části nazvané „O vnitřním potěšení“, 5. kapitoly s názvem „O podivuhodném působení Boží lásky“. V ní Tomáš z Kempu vyznává, jak úžasná je Boží láska k nám lidem a jak může člověka proměňovat. Ačkoli je tento text starý půl tisíciletí, může být aktuální i dnes:

Dobrořečím ti, Otče nebeský, otče mého Pána Ježíše Krista, že ses dobrotivě rozpomenul na mne ubohého. Otče milosrdenství a Bože veškeré útěchy (2 K 1,3), tobě vzdávám díky, že mne, nehodného jakéhokoli potěšení, někdy oblažuješ svou útěchou. Stále ti za to dobrořečím a oslavuji tě s tvým jednorozeným Synem a utěšitelem Duchem svatým na věčné věky. Ano, Pane Bože, můj svatý milovníku, kdykoli zavítáš do mého srdce, zaplesá celé mě nitro; vždyť tys má sláva a radost mého srdce. Tys má naděje a mé útočiště v den mého soužení (Ž 3,4; 59,17).

Ale že jsem ještě slabý v lásce a nedokonalý v ctnosti, mám zapotřebí, abys mě posílil a potěšil; proto mě častěji navštěvuj a vyučuj svatým naukám. Osvoboď mě od zlých vášní a uzdrav mé srdce ode všech nezřízených žádostí, abych, vnitřně uzdraven a dokonale očištěn, byl učiněn schopným lásky, statečným v utrpení a věrným ve vytrvalosti.

Velká věc, veskrze veliké dobro je láska, která jediná ulehčí každé břímě a snáší každou nespravedlnost. Neboť nese tíhu bez těžkosti a všechno hořké činí sladkým a chutným. Ušlechtilá láska k Ježíši pobádá k velkým činům a vzbuzuje touhu po stále větší dokonalosti. Láska se chce vznášet vzhůru a nechce být zdržována žádnými nízkými věcmi. Láska chce být svobodná a prostá veškeré světské žádosti, aby nebyl stíněn její vnitřní zrak, aby ji nespoutala nějaká časná příjemnost nebo neskličovala nepříjemnost. Nic není sladšího než láska, nic silnějšího, nic vyššího, nic širšího, nic radostnějšího, nic plnějšího ani lepšího na nebi ani na zemi; vždyť láska se zrodila z Boha a může spočinout jen v Bohu, jenž převyšuje všechno stvořené.

Kdo miluje, ten létá, běží, raduje se; je volný a nic ho nezadrží…

Ze stejné části jsou i následující úvahy, týkající se prožívání času soužení (kapitoly 29 a 30):

Požehnaný jsi, Bože milostivý, a požehnané jméno tvé navěky, žes chtěl, aby mě navštívilo toto pokušení a soužení. Nemohu mu uniknout, ale je mi zapotřebí se utíkat k tobě, abys mi pomohl a obrátil je k dobrému. Pane, nyní jsem v soužení, není mi dobře u srdce, příliš mě trápí přítomná strast. Co nyní řeknu, milovaný Otče? Jsem svírán úzkostmi. Zachraň mě od této hodiny (J 12,27). Ta hodina však na mne přišla proto, abys ty byl oslaven, když já budu ponížen a ty mě vysvobodíš. Hospodine, rač mě vysvobodit (Z 40,14). Neboť co si já ubožák počnu, kam se obrátím bez tebe? Dej mi trpělivost, Pane, i tentokrát. Pomáhej mi, můj Bože, a nebudu se bát, ať jsem sebevíce stísněn.

„Synu, já jsem Pán, záštita v den soužení (Na 1,7). Přijď ke mně, když se ocitneš v nouzi. Právě to nejvíc brání nebeskému potěšení, že se pozdě uchyluješ k modlitbě. Neboť napřed, než začneš vzývat mne, vyhledáváš různé jiné útěchy a posilu ve vnějších věcech. A tak se stává, že ti všechno málo prospívá, dokud nenahlédneš, že já vysvobozuji ty, kteří ve mne doufají, a že mimo mne není účinné pomoci, užitečné rady ani trvalého léku. Ale nyní, když jsi po bouři nabyl ducha, posilni se paprsky mé milosti; neboť jsem blízko (praví Pán), abych všecko obnovil, nejen tak, jak to bylo, ale přehojně a vrchovatě.“

„Ať se tvé srdce nechvěje a neděsí (J 14,27). Věř ve mne a měj důvěru v mé milosrdenství. Když se domníváš, že jsi daleko ode mne, často ti bývám velmi blízko. Když si myslíš, že je všechno ztraceno, je to mnohdy jen příležitost k větší zásluze. Není všechno ztraceno, dopadne-li něco proti tvému očekávání. Nesmíš soudit podle chvilkové nálady, ani se nějaké těžkosti, ať přijde odkudkoli, poddávat a brát si ji k srdci tak, jako by všechna naděje na vysvobození byla ta tam.

Nedomnívej se, že jsi zcela opuštěn, když na tebe dočasně sešlu nějaké trápení, nebo ti odejmu žádoucí potěšení; neboť tak se vchází do nebeského království. A tobě i ostatním mým služebníkům je nepochybně prospěšnější, jste-li zkoušeni protivenstvím, než kdybyste měli všechno podle svého přání. Já znám i skryté myšlenky a vím, že je velmi užitečné pro tvou spásu, jsi-li občas ponechán bez vnitřní útěchy, aby ses snad nevynášel ve chvílích zdaru a nestal se samolibým pro něco, čím nejsi. Co jsem dal, mohu odejmout, a kdy se mi zlíbí opět vrátit.“

„Jestliže jsi opravdu moudrý a usuzuješ podle pravdy, nikdy se nesmíš tolik rmoutit pro nějaké protivenství; spíš se máš radovat a děkovat. Ba máš pokládat za jedinou svou radost, když tě stihnu bolestmi a nijak tě nešetřím. Jako si Otec zamiloval mne, tak jsem si já zamiloval vás (J 15,9), pravil jsem svým milým učedníkům. A zajisté jsem je neposlal k časným radostem, nýbrž k těžkým bojům; ne k poctám, ale k opovržení; ne k zahálce, ale k práci; ne k odpočinku, ale aby přinesli hojný užitek v trpělivosti. Pamatuj, můj synu, na tato slova.“

A na závěr uvádím ještě pár kratších citátů:

„V soudný den se nás nebudou ptát, co jsme četli, ale co jsme udělali“

„Buď vždycky trpělivý k chybám druhých, protože sám jich máš mnoho, které také potřebují shovívavost. A neumíš-li udělat sám sebe podle svého přání, jak to můžeš očekávat u druhých?“

„Pamatuj, že ztracený čas se nevrátí.“

„Nejdřív si zjednej mír sám se sebou, pak ho můžeš přinést i jiným.“

Jak je dobré a pokojné mlčet o jiných, nevěřit hned všemu a neroztrousit to dále!

„Bez Cesty, není kam jít,
Bez Pravdy, není vědění,
Bez Života, není život.“