Věřím, že i naše sborová aktivita přímluvných modliteb za konkrétní rodiny alespoň trochu pomáhá v tomto náročném období sboru být Bohu i sobě navzájem srdcem blíže, než je povoleno fyzicky. Snad i texty z Bible, které jsem s vámi po 9 týdnů procházel, byly pro vás povzbuzením a že jste spolu se mnou mohli objevovat důležitost přímluvných modliteb, jakou jim připisuje náš milující Nebeský Otec, který na naše modlitby s radostí čeká.

Text z Bible, o kterém si myslím, že zvlášť v dnešní době nabývá na důležitosti, je zapsán v Pavlově dopise napsaném Timoteovi (1. Timoteova 2:1-4):
„Především tedy prosím, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy a děkování za všechny lidi, za krále a za všechny ty, kdo jsou ve vysokém postavení, abychom mohli vést tichý a pokojný život ve vší zbožnosti a důstojnosti. To je dobré a milé před Bohem, naším Zachráncem, který chce, aby byli všichni lidé zachráněni a přišli k poznání pravdy.“
Je zde popsána jednak mnohdy opomíjená výzva, abychom ve svých přímluvných modlitbách nezapomínali na naši vládu a všechny lidi, kteří dodávají jistý řád v naší společnosti a do jisté míry ovládají i okolnosti v našem životě. Ale je zde popsán i konečný cíl přímluvných modliteb, a tou je záchrana od hříchu k věčnému životu s naším milovaným Zachráncem. A nejen záchrana nás, kteří svůj život s Bohem prožíváme již nyní, ale také záchrana pro naše manžele či manželky, syny a dcery, příbuzné, přátele, kolegy a všechny, kteří zatím Krista osobně nepoznali nebo se od něho vzdálili. „Neboť tak Bůh miluje svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Jan 3,16)
Nezapomínejme na to, že naší modlitbou se zapojujeme do vesmírného konfliktu mezi dobrem a zlem: „Neboť náš zápas není proti krvi a tělu, ale proti vládám, proti autoritám, proti světovládcům této temnoty, proti duchovním mocnostem zla v nebeských oblastech.“ (Efeským 6:12)

Když přemýšlíme o tématu přímluvné modlitby, nerozumíme úplně tomu, jak Bůh jedná, ale spolu se mnou jste mohli vidět, že On nás k takové modlitbě v celé Bibli vybízí a to je dostatečný důvod k tomu, na takové prosby nezapomínat. Můžeme mít jistotu, že žádná upřímná modlitba nikdy nevyzní do prázdna. Neuvidíme vždy okamžitou odezvu v životech těch, za které se modlíme, ale Bůh v jejich životech a srdcích působí, i když možná způsobem, který poznáme až během věčnosti.
Na závěr bych chtěl znovu připomenout citát z knihy Velké drama věků: „Součástí Božího plánu je poskytovat nám jako odpověď na modlitbu víry to, co by nám Bůh nedal, kdybychom o to neprosili.“

Biblický text, který bych s vámi rád otevřel, jsou Ježíšova slova, které zaznamenává více evangelistů. Jsou to slova, které Ježíš nejen kázal, ale také jimi na této zemi žil. Takto je zaznamenává Lukáš (6,27-28 CSP):
„Ale vám, kteří slyšíte, pravím: Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám činí příkoří.“

Modlit se za své nepřátele? Za ty, kteří nás nenávidí? Za ty, kteří nás pomlouvají (jak překládá B21)? Ano, i k takovým nelehkým přímluvným modlitbám nás Pán vybízí.

Když si tyto Ježíšova slova čtu a chci protestovat, vybavuje se mi mé „přátelství“ nebo spíše ne-přátelství k Pánu. Jsem vždy jeho přítel? Když mě volá ať si na něj najdu čas, najdu si jej přednostně jako bych to udělal pro svého přítele? Když se můžu k němu přiznat, nestane se, že jej naopak zapřu? Když se mi nebo mým blízkým něco děje s čím nesouhlasím a modlitby na první pohled nepomáhají, mám jej i přesto stále rád nebo se k němu stavím, byť jen náznakem, nepřátelsky? „Není totiž rozdílu: všichni jsme zhřešili a chybí nám Boží sláva“ (upravený text z Římanům 3,22-23)

Jak jsem rád, že Ježíš na mé ne-přátelství odpovídá přátelstvím. Že se i při mé hříšnosti, nebo právě kvůli ní, za mě přimlouvá. I když probodávám svými ne-přátelskými činy Jeho srdce, On volá „Otče, odpusť mu, neboť neví, co činí.“. Jaký to projev LÁSKY.
V 1. listu apoštola Jana (2,1-2) můžeme číst tyto potěšující slova:
„Toto vám píšu, děti moje, abyste nehřešili. Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého. On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejenom za naše, ale za hříchy celého světa.“
Děkuji ti, Ježíši, za tvou oběť. Děkuji ti za tvou přímluvu. Děkuji ti za tvou LÁSKU.

Náš Nebeský Otec chce zachránit i naše nepřátele. Připojme se tedy k Pánu a přimlouvejme se i za ně. Navíc taková modlitba přinese požehnání i nám samotným.

Dnes bych se chtěl s vámi krátce zastavit u jedné asi nejvyhrocenější události, kdy se Mojžíš přimlouval za Izraelský národ. Když Mojžíš dlouho nescházel z hory Sínaj, donutili Izraelci Árona vyrobit zlatou chladnou modlu, kterou začali uctívat a kolem které začali dovádět. Zaujala mě Boží reakce, která je popsána v Exodus 32,9-11:
«Hospodin řekl Mojžíšovi: „Díval jsem se na tento lid. Hle, je to lid tvrdé šíje. Nyní mě nech, abych vzplanul hněvem proti nim a skoncoval s nimi. Tebe však učiním velkým národem.“ Mojžíš se snažil udobřit Hospodina, svého Boha, a řekl…»

Připadá mi to zvláštní – Veliký BŮH, který vše stvořil, a který řídil (a stále řídí) směr dějin se ptá ČLOVĚKA Mojžíše na svolení, aby po právu s Izraelci „skoncoval“. Já v tom vidím jasnou touhu milujícího Hospodina zachránit svůj lid. Sám Bůh pobízí Mojžíše, aby se za chybující Izraelský národ přimlouval. I když je to národ, který krátce od vyjití z Egypta neustále na něco reptal (navzdory všem těm obdivuhodným divům a zázrakům, které zažil), přesto, nebo možná právě pro to, si Bůh přál, aby Mojžíš za Izraelský národ prosil.
A k přímluvným modlitbám vybízí náš milující Zachránce i nás. K přímluvným prosbám nejen za usnadnění života zde na zemi, ale především za záchranu druhých pro věčný život. Můžeme mít jistotu, že takové modlitby nezůstanou bez odezvy.

Dnešní krátké zamyšlení o přímluvné modlitbě začnu Ježíšovými slovy, které zaznamenal Lukáš ve 22. kapitole:
„Šimone, Šimone, hle, Satan si vás vyžádal, aby vás vytříbil jako pšenici. Já jsem však poprosil za tebe, aby nezanikla tvá víra. A ty, až se jednou obrátíš, posilni své bratry.“ (L 22:31-32)

Náš Spasitel moc dobře věděl, že v boji mezi dobrem a zlem je modlitba mocnou zbraní, která dokáže odrazit útoky mocností zla. A v evangeliích máme velké množství záznamů, že tuto mocnou zbraň zde na zemi hojně využíval. Celý Ježíšův život je protkán modlitbou, včetně přímluvných modliteb. I v záznamech o jeho posledních hodinách na této zemi máme zaznamenáno několik přímluvných modliteb, ať už konkrétních (jmenovitě za Petra v úvodním textu) nebo za své učedníky (u Jana v 17. kapitole), ale i za další generace křesťanů (Jan 17:20). A když jej přibíjeli na kříž, tak se i při svých neskutečných bolestech přimlouvá slovy: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí“ (Matouš 23:34). Máme úžasného Spasitele.

Tím ale Jeho přímluvné modlitby neskončily. Víme, že náš milující Vykupitel v tomto přimlouvání pokračuje dodnes:
Židům 7:25: „Proto také může dokonale spasit ty, kdo skrze něj přistupují k Bohu, neboť je stále živ, aby se za ně přimlouval.“
1Jan 2:1: „Toto vám píšu, děti moje, abyste nehřešili. Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého.“
Řím 8:34.38-39: „Kdo je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás! … Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“

Je to úžasné a povzbuzující vědět, že se Spasitel za nás a naše blízké přimlouvá. Zároveň nás zve, abychom se k němu připojili a spolu s ním se za druhé lidi modlili i my. Taková modlitba přináší požehnání nejen nám, ale i lidem, za které se modlíme.

Když jsem přemýšlel nad jakým dalším příběhem ilustrovat zkušenosti s přímluvnou modlitbou, přišel mi na mysl příběh židovské dívky Ester, jejíž prožívání Božího působení v životě nám může být bližší než příběhy jiných biblických postav z Bible. V knize Ester se totiž nesetkáváme s přímou komunikací Boha s člověkem, tak jako je tomu v jiných biblických knihách. Ester je podobně jako my ve víru událostí, které jsou ne vždy radostné a kdy nám může připadat, že nebe mlčí. Ale i přesto, že je tato kniha známá tím, že se v ní nevyskytuje slovo Bůh, je nakonec zřejmé, že Bůh je ten, který v pozadí jedná a který se svých dětí, kteří mu důvěřují, zastává.

Text, na který bych chtěl zaměřit váš pohled je ze čtvrté kapitoly, na jejímž začátku se Mordokaj dovídá o nezrušitelném královském výnosu, který má vést v určitém dni ke genocidě všech judejců. Když to vzkáže Ester i s možným řešením situace, ta má oprávněné obavy, protože předstoupit před náladového krále bez pozvání je loterií o život. Nakonec ale pošle vzkaz Mordokajovi: „Jdi, shromáždi všechny Judejce nacházející se v Šúšanu a postěte se za mne. Nebudete jíst ani pít tři dny, v noci ani ve dne. Také já a mé dívky se budeme takto postit. S tím půjdu ke králi, ačkoliv to neodpovídá nařízení, a jestliže zahynu, zahynu.“ (Ester 4,16 CSP)
Půst je v Bibli často spojován s voláním k Bohu o pomoc. Je spojován s přímluvnou prosbou k tomu, který je „milostivý, soucitný, pomalý k hněvu a hojný v milosrdenství“ (Joel 2,12-13)
Co po této třídenní přímluvné prosbě (ve formě půstu) následovalo jistě znáte. Král nečekaný (a pro všechny jinak zakázaný) příchod královny Ester přijal. To nebyla náhoda. V noci před dnem, ve kterém chtěl Haman u krále žádat o povolení k popravě Mordokaje, král nemohl usnout a právě tehdy mu přečetli o tom, co pro něj Mordokaj udělal. To také nebyla náhoda. A pak přišel den, kdy byl protivník Haman odsouzen, jeho dům dostala Ester a králův prsten (a tím i hodnost druhého muže v království) dostal Mordokaj, který pak také dostal pravomoc napsat královým jménem výnos, který Judejce zachránil. Nic z toho nebyla náhoda. I přes působení sil zla nakonec vidíme, že zachraňující Boží ruka vše řídila ke zdárnému konci – k záchraně. A Bůh zůstává stejný i dnes.

Příběh v knize Ester mi ukazuje důležitost přímluvné modlitby a to, že u našeho milujícího nebeského Otce nezůstane bez odezvy.

Dnes bych se rád s vámi krátce zamyslet nad jednou z prvních biblických zmínek, ne-li první, o přímluvné prosbě. Najdeme ji v Genesis v 18. kapitole:
Muži se odtamtud obrátili a šli k Sodomě, ale Abraham ještě stál před Hospodinem. Abraham přistoupil a řekl: Cožpak s ničemou vyhladíš i spravedlivého?
…
Když dokončil rozhovor s Abrahamem, Hospodin odešel; a Abraham se vrátil do svého domova. (Genesis 18,22-23.33 [CSP])

Všimli jste si, jak Hospodin vyčkává na Abrahama, než Abraham „přistoupí“, aby se přimlouval? Budu se opakovat, ale pro mne je povzbuzením a zároveň závazkem, že náš milující Bůh na naše modlitby čeká.
Přímluvné modlitby nejsou zbytečné a nebyly zbytečné ani v případě Abrahamovy přímluvy za sodomské „spravedlivé“ (a domnívám se, že měl na mysli především sodomského obyvatele Lota). Přes Lotovu váhavost a pochybnosti (Genesis 19,14-16) se můžeme dočíst, že Lot byl nakonec zachráněn a máme zaznamenaný i důvod – kromě Hospodinova soucitu s Lotem si můžeme na konci příběhu o zničení Sodomy přečíst následující:
Tenkrát, když Bůh ničil města oné roviny, pamatoval na Abrahama a propustil Lota zprostřed zkázy, jež zachvátila města, v nichž Lot bydlel. (Genesis 19,29 [B21])
Přímluvné modlitby jsou důležité.

Tento biblický příběh o přímluvě a záchraně jste už jistě četli mnohokrát, ale pokud budete mít zájem, najděte si přes týden čas a přečtěte si jej s modlitbou znovu.

Dovolte mi dnešní krátké zamyšlení začít citací z knihy Velké drama věků (v anglickém stránkování ji najdete na straně 525):
„Stejně laskavý Spasitel žije i dnes a je právě tak ochotný vyslyšet modlitbu víry, jako když chodil viditelně mezi lidmi. (…) Součástí Božího plánu je poskytovat nám jako odpověď na modlitbu víry to, co by nám Bůh nedal, kdybychom o to neprosili.“
Rád bych připomenul i Ježíšova slova, jak je zaznamenal Lukáš v 11. kapitole (Lukáš 11:9-10.13):
„A tak vám říkám: Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno. Každý, kdo prosí, dostává, kdo hledá, nalézá a tomu, kdo tluče, bude otevřeno. … Jestliže tedy vy, kteří jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš nebeský Otec dá Ducha svatého těm, kteří ho prosí?“

Našemu laskavému Nebeskému Otci můžeme důvěřovat a spolehnout se na to, že naše modlitby nejen slyší, ale pro nás nejlepším způsobem i vyslyší. ON na naše modlitby čeká a jako každý kdo miluje, se i ON těší na společné setkávání s námi.

Jsem Pánu vděčný, že se můžeme jako jedna sborová rodina spolu modlit za konkrétní rodiny a členy našeho sboru. I když bylo období, kdy jsme se nemohli „shromažďovat“ fyzicky a je docela možné, že se brzy budou omezení opakovat, věřím, že se i přesto můžeme při našich společných modlitbách opírat o Ježíšovo zaslíbení, které zapsal evangelista Matouš v 18. kapitole:
Opět vám pravím, shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.

Jsou ale také modlitby, do kterých jsme zapojeni jen my sami. Prosby, které nikdo jiný k Bohu nevysílá. A tehdy může někoho tento text snad i zmalomyslnět. Jsme ale v těchto modlitbách opravdu sami? Mě osobně oslovuje jedna část z Pavlova listu do Říma, kde Pavel popisuje, jak se k našim nedokonalým prosbám připojuje ještě jedna osoba … Římanům 8,26.27 (B21):
„Právě tak nám také Duch pomáhá v naší slabosti. Když ani nevíme, za co a jak se správně modlit, sám Duch prosí s nevýslovným úpěním za nás. Ten, který zkoumá srdce, ovšem rozumí smyslu Ducha, že podle Boží vůle prosí za svaté.“
Je to povzbuzující, že k naší nedokonalé modlitbě, ať už soukromé nebo společné, se připojuje i Duch Svatý. A proto tím spíše „v modlitbách neustávejte“ (1. Timoteova 5,17).

Když jsem v nedávné době přemýšlel nad tématem přímluvných modliteb, oslovil mě text z 1. Korintským 12:25-27 (B21): „…aby v těle nevládlo rozdělení, ale aby si jeho jednotlivé části navzájem prokazovaly stejnou péči. Vždyť trpí-li jedna část, všechny části trpí s ní, a je-li jedna část poctěna, všechny části se s ní radují. Vy jste tedy tělo Kristovo a jednotlivě jeho části.“
Všichni jsme v Kristu součástí jednoho těla a apoštol Pavel nám tady připomíná, na pozadí pojednání o duchovních darech, ať se o to více zajímáme jeden o druhého. Podobně jako v jiných svých dopisech (např. Ř 12,15), i tady připomíná, ať s druhými prožíváme jejich radosti, ale i jejich starosti. A i to je součástí přímluvné modlitby.