Jsem Pánu vděčný, že se můžeme jako jedna sborová rodina spolu modlit za konkrétní rodiny a členy našeho sboru. I když bylo období, kdy jsme se nemohli „shromažďovat“ fyzicky a je docela možné, že se brzy budou omezení opakovat, věřím, že se i přesto můžeme při našich společných modlitbách opírat o Ježíšovo zaslíbení, které zapsal evangelista Matouš v 18. kapitole:
Opět vám pravím, shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.

Jsou ale také modlitby, do kterých jsme zapojeni jen my sami. Prosby, které nikdo jiný k Bohu nevysílá. A tehdy může někoho tento text snad i zmalomyslnět. Jsme ale v těchto modlitbách opravdu sami? Mě osobně oslovuje jedna část z Pavlova listu do Říma, kde Pavel popisuje, jak se k našim nedokonalým prosbám připojuje ještě jedna osoba … Římanům 8,26.27 (B21):
„Právě tak nám také Duch pomáhá v naší slabosti. Když ani nevíme, za co a jak se správně modlit, sám Duch prosí s nevýslovným úpěním za nás. Ten, který zkoumá srdce, ovšem rozumí smyslu Ducha, že podle Boží vůle prosí za svaté.“
Je to povzbuzující, že k naší nedokonalé modlitbě, ať už soukromé nebo společné, se připojuje i Duch Svatý. A proto tím spíše „v modlitbách neustávejte“ (1. Timoteova 5,17).