Jsme na konci cyklu výprav do historie písní z našich zpěvníků. Naše poslední zastavení bude u písně „Jak vzácná milost“ (číslo 43). Tato píseň vyjadřuje osobní zkušenost autora Johna Newtona, kdysi bezbožného muže a bývalého obchodníka s otroky, kterého proměnila Boží milost. Věřím, že když se dozvíte příběh autorova života, umožní vám to lépe ocenit hloubku jeho slov vděčnosti za skutečně úžasnou Boží milost, ze kterých vychází i naše česká verze:

Jak vzácná milost, Pane můj,
že s tebou mohu jít.
Já v bídě zmíral, teď jsem tvůj
a vírou smím tě zřít.

Mou úzkost mírní milost tvá,
před ní se ztrácí strach,
můj život opět smysl má,
vždyť sám jsi světlem v tmách.

Když bouře zmítá nitrem mým,
duch hříchem rozerván,
je milost lanem záchranným,
jsem k tobě připoután.

I kdybych směl zde v slávě žít
a jako slunce plál,
jen milost tvou chci velebit,
ty milosti jsi Král.

21. března 1748 – na ten den nikdy nezapomenu. Vracel jsem se tehdy na lodi Greyhound jako vysvobozený člověk ze západní Afriky, kde jsem byl více než rok otrokem – stejným otrokem, se kterými jsem v té době bezostyšně obchodoval. Mohl jsem si za to sám – byl jsem nadutý, nezodpovědný, neuznával jsem autority. Moje vulgárnost byla silné kafe i pro námořníky. V Boha jsem nevěřil a kdo mu věřil, toho jsem hrubě zesměšňoval. Ten den se ale stalo něco, co mě zastavilo. Dodnes tuto úžasnou milost mého Pána nechápu – já John Newton jsem byl dareba a zasloužil jsem si trest a místo toho přišlo z rukou mého Spasitele odpuštění a záchrana, kterou jsem si vůbec nezasloužil. Tehdy naši loď v severním Atlantiku u pobřeží Irska zachvátila silná bouře. Přepadla nás tak prudce, že drsně smetal přes palubu člena posádky, který stál na místě, kde jsem byl před chvíli já. Plachty naší lodě byli za chvíli roztržené, dřevo na jedné straně lodi roztříštěné – naděje na přežití mizela v ohlušující bouři. Po mnoha hodinách, kdy posádka vypouštěla vodu z lodi a očekávala převrhnutí lodě, jsem se spolu s jiným členem posádky přivázal k lodní pumpě, abychom nebyli smeteni přes palubu a mohli dále několik dalších hodin odčerpávat vodu. Poté, co jsem navrhl kapitánovi další opatření, otočil jsem se a řekl slova, která si budu pamatovat navždy: „Pokud to nepomůže, pak Pán ať má s námi slitování!“. Krátce jsem si odpočinul, než jsem se vrátil na palubu, abych se postavil na následujících jedenáct hodin přivázaný ke kormidlu. Během tohoto času u kormidla jsem začal přemýšlet nad touto Bohem danou výzvou. Můj život vypadal zničený a rozbitý, stejně jako poničená loď, kterou jsem se pokoušel řídit bouří…

…
Celý příspěvek →

Předposlední píseň, o jejíž historii bych se s vámi rád podělil, je píseň „Ztiš srdce mé“ (číslo 149), která patří mezi mé oblíbené písně. Jako vždy začnu naší českou verzí, která je niterní modlitbou – prosbou o pomoc pro naši sklíčenou duši, kterou může utišit jen náš Přítel s velkým „P“, který nám rozumí, protože tady s námi mnoho let žil a prožíval to co my, včetně smutku a trápení. Jemu můžeme důvěřovat, On je naší nadějí a silou, Jeho se můžeme s jistotou držet, protože nás nikdy nezklame. Jednou, a nebude to už trvat dlouho, se pro nás vrátí už jako Král a tehdy nás vezme k sobě, pryč z tohoto hříšného a nepokojného světa. Jeho touhou je totiž žít s námi u milujícího Nebeského Otce.

Ztiš srdce mé, můj Pane všemohoucí,
nauč mne nést můj každodenní kříž,
daruj mi sílu, obnov víru vroucí,
neumím žít, a ty to, Pane, víš.
Ztiš srdce mé v své lásce nehynoucí,
jsi Přítel můj, jen ty mi rozumíš.

Ztiš mysl mou, ať mohu chápat vírou,
vždyť jenom v ní ti, Bože, rozumím,
ať nechám vést se tvojí pravdou čirou
a s důvěrou se tebe uchopím.
Ztiš mysl mou, buď nadějí a silou,
ať nikdy víc se tebe nepustím.

Ztiš duši mou, vždyť už se doba blíží,
kdy z nebe přijdeš jako Král a Pán,
pomine vše, co dosud nás tak tíží
a každý hřích už bude překonán.
Ztiš duši mou, kéž moje touha míří
v otcovský dům, tam, kde chceš mít mne sám.

Aby jsme mohli tuto píseň zpívat, Bůh při jejím vzniku použil obdarování minimálně tří lidí ze tří zemí – původní slova vznikla v Německu, do angličtiny byla přeložena ve Skotsku a melodie, se kterou se dnes zpívá, vznikla ve Finsku. Ale pojďme na začátek…

Celý příspěvek →

Pro tento týden jsem si pro vás připravil píseň, která má dlouhou a docela komplikovanou historii. Jde o píseň „Pán Ježíš, Přítel můj“, kterou v našich zpěvnících najdete pod číslem 25. Její text vyzdvihuje Ježíše, který je nade vší nádherou, kterou v přírodě stvořil, a kterému patří čest a sláva. V písni (a jde to vidět hlavně v její anglické verzi) je zdůrazněn kontrast mezi krásou přírody a ještě větší a přirozenější krásou našeho milujícího Spasitele. Text vyznává spolu s Davidem: „Žádal jsem Hospodina o jediné, po tom jsem toužit nikdy nepřestal: Abych směl zůstávat v jeho domě po všechny dny svého života, abych se kochal v Hospodinově kráse a v jeho chrámě jej hledal.“ (Žalm 27,4). Dobře vnímejte text naší dnešní písně:

Pán Ježíš, Přítel můj,
mám v něm blaha pramen svůj,
sám Otec nám v něm se z lásky dal.
Chválu mu proto vzdám,
spásu v něm svoji mám,
jen On je srdce mého Král.

Krásou se odívá
příroda tak zářivá,
když jara čas přišel nádherný.
Tvůrce moc poznávám,
chválu mu písní vzdám
se srdcem vděčným, pokorným.

Krásný je slunce jas,
ptáků zpěv, jenž těší nás,
krásný je též hvězdné noci svit.
Více však září nám
Přítel a drahý Pán,
On srdce umí obšťastnit.

Krásu má květu stvol,
mládí též, když nezná bol,
v životě svém jenom radost má.
Krása však pomine,
mládí čas uplyne,
jen Ježíš pravou radost dá.

Celý příspěvek →