Při začátku sobotního odpočinku, v pátek večer 17. listopadu 2023, byl povolán svým milovaným Pánem k dočasnému odpočinku ve věku 94 let služebník evangelia a člen našeho sboru Vladimír Kohút (odkaz na parte). Děkujeme Pánu Bohu za jeho aktivní život a neúnavnou službu. Poslední rozloučení s bratrem proběhlo v pondělí 27. listopadu v nové Smuteční síni u Centrálního hřbitova v Havířově-Šumbarku.
„Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve; potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem. Těmito slovy se vzájemně potěšujte.“ (1Tes 4:16-18)
Tři vzpomínky ze života bratra od jeho dcer
Vzpomínka od dcery Ester
Náš tatínku…, už před delší dobou utichl tvůj krásný a laskavý hlas a zůstal jen něžný pohled tvých modrých očí.
A teď s pokorou a důvěrou tatínka vkládáme do rukou jeho Dárce a Stvořitele.
Pro nás tři dcery byl nedosažitelným vzorem muže a manžela. Byl to moudrý muž, který se neustále vzdělával – ne pro vlastní chválu a prospěch, ale aby mohl lépe sloužit lidem ke slávě svého Stvořitele a Vykupitele, který s ním měl svůj plán už od jeho narození.
Boží plán se naplnil i skrze jeho zbožné rodiče. Tatínek Vladimír se narodil za dramatických okolností jako první ze sedmi dětí mladým a zbožným rodičům evangelického vyznání. Narodil se předčasně v sedmém měsíci těhotenství v časech, kdy se rozhodovalo, jestli bude žít matka nebo dítě. Pan doktor byl už připraven nemluvně rozstříhat, aby zachránil alespoň matku. Mladí rodiče se ale z celého srdce za dítě modlili a slíbili Bohu, že pokud dítě nezemře odevzdají ho cele Pánu Bohu tak, jak Anna v Šílu odevzdala Samuela. Děťátko se narodilo malinké a slaboučké ve studeném říjnu a tak jej rodiče zahřívali několik týdnů ve sporáku v troubě, v bedýnce vystlané vatou.
Na svůj slib Bohu rodiče nezapomněli a když měl Vladimír 17 let, nastoupil na Biblický seminář, který v roce 1950 dokončil. Započal práci biblického pracovníka a později byl vysvěcen jako kazatel Církve adventistů sedmého dne.
Tatínek má ještě dva velice milující bratry. Dalších 5 sourozenců ale zemřelo už v dětském věku.
V době zákazu církve musel jako „politicky nespolehlivá osoba“ odsloužit tři roky vojenské služby u PTP (pomocných technických praporů). V té době jeho žena Libuška zůstávala doma sama se třemi dcerami – Esterkou, Idkou a Hankou. Bylo to pro oba náročné období.
Po návratu z PTP nemohl oficiálně nastoupit do díla, a tak v těchto časech využil toho, že jako mladíček vystudoval v učení obor „Jemný mechanik“. Pracoval v centrálním skladu nábytku jako vedoucí i s více členy Banskobystrického sboru. Později jako opravář vah a vážných zařízení po celém Slovensku. Pracoval také jako řidič a opravář ledniček a chladících zařízení v různých provozech po celém Slovensku.
Státní souhlas dostal až v roce 1963, kdy opět mohl nastoupit jako kazatel Církve adventistů sedmého dne.
První sbory byly Východná, Liptovský Mikuláš, Martin a Pribylina. Protože to byla rozsáhlá oblast, tak tatínek obyčejně před polednem odešel z domu a zpátky se vracel až posledním nočním vlakem.
Dodnes s láskou na tyto místa a lidi vzpomínáme. Ráda vzpomínám na naše podhorské výlety se členy sboru.
Řeknu vám jednu ze vzpomínek, která vám dnes asi přijde legrační. Seděli jsme v sobotu odpoledne na Podbánských loukách a vyprávěly se zkušenosti a kdo co prožil. Mně bylo tak 12, 13 let a jak jsme si hráli se sestrami i s tátou, rozcuchaly jsme mu jeho vlnité blond vlasy. V tom nás starý bratr Kostka tak zpražil, že co si to dovolujeme k Božímu služebníku tak neslušně se chovat a rozcuchat mu vlasy.
Po pár letech byl přeložen do sborů Košice (sbor většinou mluvící maďarsky), Poproč a Markuška s přilehlými skupinkami a s kolem sta členy roztroušenými po velkém území východního Slovenska.
Později sloužil ve sborech Trenčín, Dvorec-Sliezska Osada a Drietomá s přilehlými skupinkami.
Při každém takovém stěhování musel vždy na nějaký čas zůstat bez rodiny. Jako rodina jsme se za ním stěhovali vždy až po nějakém čase, až se našlo místo k bydlení.
Jeho posledním svěřeným sborem byla Bratislava a její okolí.
Od roku 1980 na zbytek aktivního života se pak s maminkou odstěhovali do Prahy, kde sloužil jako tajemník církve. Znamenalo to také objíždění všech sborů po celém, tehdy ještě, „Československu“. V té době si vysloužil přezdívku „pomalu létajícího řidiče“.
V roce 1980, ve svých 50ti letech, byl ještě vyslán na půlroční stáž na Newbold College.
Tatínek byl aktivním činovníkem. V době, kdy vznikal nový zpěvník „Zpívejme Hospodinu“ byl členem zpěvníkové komise, kde měl mimo jiné na starosti slovenské texty. Pracoval také na překladech slovenských úkolů sobotní školy.
Jeho posledním „domovským“ sborem v důchodu byl sbor Ostrava-Radvanice, kde také sloužil Slovem, dokud mu to zdraví dovolilo. Sloužil i v okolních sborech a snažil se i ve svém důchodu šířit Boží evangelium a zpřístupňovat zajímavé materiály, o nichž byl přesvědčen, že jsou inspirující.
V každém místě, kde byl pověřen kazatelskou službou, působila i jeho milovaná manželka Libuška. Nereptala, když museli bydlet v provizorních ubytováních u cizích lidí, ve sklepních místnostech, v bytech bez koupelny, nebo i s potkany. Byla opravdu svému manželovi v každé situaci velkou oporou a ve sborech také velkou pomocí a pro mnohé i potěchou. O tom, jak byli spolu spjati hovoří i to, že zemřeli s rozdílem pouhých dvou měsíců.
Nás dcery tatínek miloval a podle časového prostoru i vychovával. Málo kdy sáhl k nějakému, byť mírnému, fyzickému trestu, ale když se třeba po jedenácté hodině večer vrátil domů a uviděl nešťastnou maminku, protože jsme si opět neuklidili prádelník se vším naším oblečením, stačili 3 pohyby, „šáhl“ do prádelníku a udělal všem třem stejný pořádek najednou a nám hodinovou práci s úklidem.
Ale jeho nejpřísnějším trestem pro nás bylo, když si nás kvůli nějakému prohřešku postupně bral na kobereček do pracovny na, jak jsme říkaly, “hodinové kázání“ a chtěl vysvětlení, proč jsme něco udělali, jaký byl z toho užitek a co dobrého to přineslo. Končilo to naším kajícným přiznáním a tatínkovou modlitbou. Dobře si pamatuji, že pak minimálně půl roku i rok jsme se o žádnou lumpárnu nepokusili.
Promlouvání jeho klidným hlasem a promlouvání s Písma v nás zanechalo dojem na celý život. Ale naše životy a životní rozhodnutí táhl nejvíce svým příkladem. Rádi vzpomínáme…
Tatínek s láskou přijal své zetě a jako dědeček velmi miloval svých 7 vnoučat i jejich partnery a těšil se z postupně přibývajících 19ti pravnoučat.
Je nám nesmírně líto, že již odešel. Teď už čeká na svého Vysvoboditele a Spasitele. Zároveň se ale těšíme na setkání s ním i s maminkou v lepších časech a lepších místech kde se nebudeme muset více loučit.
Tatínku, děkuji ti za nás všechny. Byl jsi naší střelkou v kompasu k našemu PÁNU a naším milovaným průvodcem životem a také velkým modlitebníkem za nás i za všechny které jsi nesl ve svém srdci.
Vzpomínka od dcery Idy
Vždy sme spolu hovorili po slovensky. Cítim sa teraz neisto a mám strach, ako keď sme spolu liezli po skalách. Zachránil si ma, keď som sa topila v rozvodnenom Váhu. Teraz tu ticho ležíš. Zomrel si v mojom náručí a ja som ti už nedokázala viac pomôcť. Budem navždy s láskou na teba spomínať a stále mi bude znieť tvoj hlas v piesňach, ktoré si tak rád spieval, a vo vete, keď si mi hovoril: „Ty si moje slniečko.“ Verím, že sa raz stretneme u nášho Boha a Nebeského Otca.
Vzpomína od nejmladší dcery Hany
Dovolte mi zavzpomínat na chvíle s tatínkem, jak si na ně pamatuji. Ráda bych se tedy s vámi podělila o pár krátkých zážitků, radosti i adrenalinu.
Když jsme bydleli na Liptově, jednoho nedělního dne jsme podnikli jeden ze společných výletů do Vysokých Tater. Rozdělili jsme se na dvě skupiny. Jedna skupina se rozhodla vyjít na Kriváň, zatímco druhá na ni čekala u jezírka na druhé straně. Byl jasný, teplý sluneční den. Z vrcholku Kriváně byl nádherný výhled, a dokonce jsme díky dalekohledu viděli i naší druhou skupinku, která na nás čekala. Když nastal čas sestupu, náš tatínek se rozhodl, že si zkrátí cestu a že se vydá co nejkratší cestou k té druhé skupince. Samozřejmě se zeptal, zda s ním chce někdo jít, ale nikdo se k tomu neměl. No a já jako věrná spolucestovatelka tatíka (chodila jsem častokrát s tatínkem na různé akce, Biblické hodiny, apod.) jsem ho prostě nemohla nechat jít samotného. „Ja pôjdem s tebou,“ řekla jsem. A tak jsme se rozdělili, a tady příběh začíná. Celkem nám to šlo krásně, jen jsme museli trochu více skákat z velkých skal na ty nižší. Potom jsme objevili ve skalách skoby, načež tatínek řekl: „Hanka, myslím, že sme na ceste pre horolezcov.“ Pokračovali jsme ale dál, až jsme došli na konec „cesty“. Mezi místem, kde jsme stáli a skalní plochu, kterou jsme mohli pokračovat v cestě dolů, zela dosti široká a také hluboká roklina. Zpátky to bez lana nešlo a lano jsme neměli. Bezradně jsme hleděli a uvažovali, co dál. Náš tatínek se rozhodl, že tu roklinu musíme překonat skokem. „Tatík, tatík, tatínek, to ja nikdy nepreskočím!“, rozplakala jsem se. Bylo mi kolem devíti, deseti let. A co náš tatínek udělal? Vzal batoh, přehodil ho přes roklinu na plošinu a bez váhání, bez varování skočil i on. Vše dobře dopadlo, žádná zranění, ale začalo prosení: „Hanka, Hanička, skoč, ja ťa tu budem chytať. Neboj sa, ver mi.“ Dnes už vám neřeknu, jak dlouho mě tatínek přemlouval, ale nakonec jsem se rozhodla, že zavřu oči a skočila jsem. Tatínek mě skutečně chytil. Závěrečná část cesty byla prudká stráň s malými kameny a štěrkem, a tak jsme museli uhánět, aby nás to nezasypalo.
Ta dole čekající malá skupinka mezitím přes dalekohled obdivovala dva „horolezce“, když najednou někdo zvolal (to už vím jen z vyprávění): „To nie sú horolezci, to je Vlado s Hankou“. Nevim co v té chvílli proběhlo hlavou mé maminky, která byla mezi tou čekající skupinkou…
Další vzpomínka se váže k okamžiku, kdy se náš tatínek poprvé v životě postavil na prkno windsurfingu. Okamžitě si to začal uhánět po jezeře od břehu dál a dál, a když si uvědomil, že už je daleko od břehu, chtěl to otočit a … v té chvíli skončil ve vodě. Plachta ho přikryla a všichni čekali, co bude dál. Nic se ale nedělo. Až po chvíli maminka zvolala: „Ale Vlado neumí plavat!“ A to se pak děly věci – všichni plavci, tak jak byli, i v oblečení, skočili do vody. Když pak několik kazatelů doplavalo až k prknu, které se do té doby ani nehnulo a nadzvedli plachtu, setkali se se spokojenou usměvavou tváří našeho tatínka, který se držel jednou rukou prkna a druhou si nadzvedával plachtu, aby mohl dýchat. A řekl jim asi tohle: „Ja som vedel, že ma tu nenecháte“, a vítězoslavně, sedíc na prkně, které pohánělo několik zdatných plavců, se dostal na břeh.
Mohla bych tady ještě dlouho stát a vyprávět další napínavé příběhy. Například, jak tatínek běžel za rozjíždějícím se vlakem, když si myslel, že vlak teprve přijíždí, a když to zjistil poté, co jsem na něj volala z vlaku: „Oci, ty nejdeš so mnou?“, tak jak se rozběhl a chytil se dveří vlaku, který už nabíral rychlost. Pán Bůh mu poslal anděly v podobě dvou mladých kluků, kteří to sledovali, otevřeli dveře a vtáhli ho dovnitř. Já jsem se na to mohla z okna vlaku pouze dívat a děkovat Bohu za záchranu.
Pamatuji si, jak mi jednou tatínek v pozdním večeru po návratu domů z návštěv vyprávěl čerstvou zkušenost, kdy ho za volantem přemohla únava. Cesta byla z kopce a končila Téčkem se stopkou. Tatínek zareagoval pozdě. Nebylo možné aby ubrzdil a bylo skoro jisté, že skončí někde pod svahem. Šlápl jen rychle na brzdu a vyslovil vteřinovou modlitbu k Bohu. Řekl mi pak: „Dnes ma zachránila Božia ruka. Auto sa nielen že zastavilo včas, ale dokonca sa posunulo do zadu a ja som mohol otočiť volantom do ľava a pokračovať v ceste.“
Ráda vzpomínám, jak nás tatínek svolával k večerní pobožnosti na začátek soboty s písní „Jak tiše večer přichází“, kterou měl moc rád. Když jsme byli večer v přírodě u ohýnku, tak zaznívala jako první píseň, kterou začal tatínek zpívat a my se k němu přidávaly.
Nikdy nezapomenu, když jsem k němu přišla a sdílela s ním svou velkou bolest. Tatínek mě v tichosti vyslechl, pohladil mě, a pak jsme spolu poklekli a modlili se. Na druhý den mi pak přinesl krásnou orchidej.
Určitě si mnozí pamatujete tatínka za kazatelnou. Před tím, než se za kazatelnu postavil, předcházely tomu chvíle jeho osobních modliteb na kolenou. Modlil se nejenom za manželku a děti, ale i za sborovou rodinu a za pomoc s přípravou Slova, kterým chtěl povzbudit i vás. Prosil nebeského Otce, aby to nebyla jeho slova, ale aby promlouval skrze něj Pán Bůh.
Když byl tatínek povolán kázat evangelium, věděl, že se stává pastýřem, Božím spolupracovníkem, a chtěl vykonávat povinnosti vůči svým ovečkám s láskou a v mocí Ducha Svatého. Stál si za tím, zvěstovat Boží poselství, které nezná hněv ani nenávist. Hlídat své stádečko a zahánět svatým ohněm každý chlad. Jít k padlým, zvednout je a dovést k Ježíši. Vždyť pastýř má bdít nad štěstím svých oveček, vnímat zda některá není unavená nebo zraněná, zda má pokrm a čerstvou vodu z Božího pramene. Tatínek miloval své stádečko a nebyl pouze dobrým kazatelem v sobotu, ale obětavým pastýřem na každý den. Několikrát odložil svou pomyslnou pastýřskou hůl a vyměnil ji za stavební nebo truhlářské nářadí, aby naplnil i praktické potřeby svého stádečka při stavbě a rekonstrukcích modliteben. Pracoval s nadšením, přesvědčením a zápalem. Byl členem zpěvníkové komise, kde měl mimo jiné na starosti slovenské texty. Pracoval také na překladech slovenských sobotních úkolků a jiných anglicky psaných materiálů.
Byl bdělým a ostražitým pastýřem. Konal vše s láskou. Pracoval v duchu biblického textu zapsaném v 1. Petrově listu 5:2.3:
„Starejte se jako pastýři o Boží stádce u vás, ne z donucení, ale dobrovolně, jak to Bůh žádá, ne z nízké zištnosti, ale s horlivou ochotou, ne jako páni nad těmi, kdo jsou vám svěřeni, ale buďte jim příkladem.“
Tatínek byl pokorným a věrným služebníkem.
Nejoblíbenějši písní bratra Vladimíra Kohúta byla píseň o slavné naději ve vzkříśení, kterou máme se změněným textem, ale stále stejným významem v našich zpěvnících pod číslem 395. Může být povzbuzením i pro mnohé z nás:
1.
Viem, že raz struna strieborná,
praskne a s ňou môj spev doznie,
no neľakám sa, lebo Pán
dal mi vzácne zasľubenie.
Ref:
Raz jeho tvár ja uvidím,
tu veľkú milosť pochopím,
z úst zaznie vďaky, chvály hlas,
že z milosti Pán spasil nás.
2.
Viem, raz môj zemský padne stan,
kedy však nie je známe mi.
Viem len, že Pán mi je všetkým,
a chystá stan mi na nebi.
3.
Viem, že sa Pán na zem vráti,
až v nebi miesto pripraví,
by vzal si všetkých verných tam,
k Otcovi do večnej slávy.
Báseň od Věry Gajdošíkové:
Moji milí…
Před pár dny jste se loučili –
odešla maminka…
V tom toku času uběhla
snad pouhá chvilinka –
a vy se znovu loučíte,
s tatínkem tentokrát…
A přesto nám nic nezbývá –
než Bohu děkovat…
Děkovat za to, že tu byl –
že vám byl příkladem –
že sílu k práci pro druhé
nacházel v Bohu svém –
že vás všechny tak miloval –
že k Bohu vedl vás…
Teď s láskou smíte vzpomínat
na s ním prožitý čas…
Posledních pár let života
nebylo lehkých – víte…
A možná, že až u Pána
všechna „proč“ pochopíte…
On vezme vás do náruče –
rodiče i děti…
Za to i dnes vroucí dík
vzhůru k Bohu letí…
Pod tímto odkazem najdete namluvené přednášky a některá kázání bratra Emílio Knechtleho, které přeložil a namluvil bratr Vladimír Kohút.
Odkazy na některé (do češtiny přeložené) texty z namluvených přednášek bratra Emílio Knechtleho: