Když jsem byl malý chlapec, často jsem se s otcem procházel, a to i v dešti. Měl jsem nepromokavý plášť a gumáky, a jen co se objevila nějaká kaluž, chtěl jsem ji přeskočit. Protože jsem měl nohy ještě krátké, vždy jsem skočil do kaluže. Tatínek mi povídal: „Drž se mě za ruku.“ Udělal jsem to. U další kaluže jsem zase skočil, ale protože jsem byl trochu těžký, znovu jsem se ocitl v kaluži. Tatínek mi potom poradil: „Teď se mě nedrž ty, ale já tě chytím za ruku.“ Pevně mě držel v zápěstí a od té doby jsem přeskočil každou kaluž. Já jsem se nepřidržel jeho, ale on držel mě.
Bůh je ten, kdo nás drží. My se přece nemůžeme držet jeho – na to jsme příliš slabí.
Každé ráno volám: „Pane, prosím tě, drž mě. Jsem příliš slabý.“ Dávám mu svou ruku a on mě drží. Tak se mi nemůže nic stát.