Biblický text, který bych s vámi rád otevřel, jsou Ježíšova slova, které zaznamenává více evangelistů. Jsou to slova, které Ježíš nejen kázal, ale také jimi na této zemi žil. Takto je zaznamenává Lukáš (6,27-28 CSP):
„Ale vám, kteří slyšíte, pravím: Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám činí příkoří.“

Modlit se za své nepřátele? Za ty, kteří nás nenávidí? Za ty, kteří nás pomlouvají (jak překládá B21)? Ano, i k takovým nelehkým přímluvným modlitbám nás Pán vybízí.

Když si tyto Ježíšova slova čtu a chci protestovat, vybavuje se mi mé „přátelství“ nebo spíše ne-přátelství k Pánu. Jsem vždy jeho přítel? Když mě volá ať si na něj najdu čas, najdu si jej přednostně jako bych to udělal pro svého přítele? Když se můžu k němu přiznat, nestane se, že jej naopak zapřu? Když se mi nebo mým blízkým něco děje s čím nesouhlasím a modlitby na první pohled nepomáhají, mám jej i přesto stále rád nebo se k němu stavím, byť jen náznakem, nepřátelsky? „Není totiž rozdílu: všichni jsme zhřešili a chybí nám Boží sláva“ (upravený text z Římanům 3,22-23)

Jak jsem rád, že Ježíš na mé ne-přátelství odpovídá přátelstvím. Že se i při mé hříšnosti, nebo právě kvůli ní, za mě přimlouvá. I když probodávám svými ne-přátelskými činy Jeho srdce, On volá „Otče, odpusť mu, neboť neví, co činí.“. Jaký to projev LÁSKY.
V 1. listu apoštola Jana (2,1-2) můžeme číst tyto potěšující slova:
„Toto vám píšu, děti moje, abyste nehřešili. Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého. On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejenom za naše, ale za hříchy celého světa.“
Děkuji ti, Ježíši, za tvou oběť. Děkuji ti za tvou přímluvu. Děkuji ti za tvou LÁSKU.

Náš Nebeský Otec chce zachránit i naše nepřátele. Připojme se tedy k Pánu a přimlouvejme se i za ně. Navíc taková modlitba přinese požehnání i nám samotným.

Dnes bych se chtěl s vámi krátce zastavit u jedné asi nejvyhrocenější události, kdy se Mojžíš přimlouval za Izraelský národ. Když Mojžíš dlouho nescházel z hory Sínaj, donutili Izraelci Árona vyrobit zlatou chladnou modlu, kterou začali uctívat a kolem které začali dovádět. Zaujala mě Boží reakce, která je popsána v Exodus 32,9-11:
«Hospodin řekl Mojžíšovi: „Díval jsem se na tento lid. Hle, je to lid tvrdé šíje. Nyní mě nech, abych vzplanul hněvem proti nim a skoncoval s nimi. Tebe však učiním velkým národem.“ Mojžíš se snažil udobřit Hospodina, svého Boha, a řekl…»

Připadá mi to zvláštní – Veliký BŮH, který vše stvořil, a který řídil (a stále řídí) směr dějin se ptá ČLOVĚKA Mojžíše na svolení, aby po právu s Izraelci „skoncoval“. Já v tom vidím jasnou touhu milujícího Hospodina zachránit svůj lid. Sám Bůh pobízí Mojžíše, aby se za chybující Izraelský národ přimlouval. I když je to národ, který krátce od vyjití z Egypta neustále na něco reptal (navzdory všem těm obdivuhodným divům a zázrakům, které zažil), přesto, nebo možná právě pro to, si Bůh přál, aby Mojžíš za Izraelský národ prosil.
A k přímluvným modlitbám vybízí náš milující Zachránce i nás. K přímluvným prosbám nejen za usnadnění života zde na zemi, ale především za záchranu druhých pro věčný život. Můžeme mít jistotu, že takové modlitby nezůstanou bez odezvy.