V knize The Book of Virtues (Kniha o ctnostech) vypráví William J. Bennett francouzskou pověst Kouzelná nit. Je to příběh o Petrovi, silném a schopném chlapci, který je bohužel velmi netrpělivý. Je pořád nespokojený se svou současnou situací a život tráví sněním o budoucnosti.
Jednou se tak toulal lesem a potkal podivnou stařenku. Ta mu nabídla nesmírně lákavou příležitost – možnost přeskočit všechny mrzuté, nudné chvíle pozemského života. Podala Petrovi stříbrnou kouli, ze které koukala tenoučká zlatá nitka. „Tohle je nit tvého života,“ vysvětlovala mu. „Když se jí nebudeš dotýkat, tvůj život poplyne normálně. Když budeš chtít, aby čas běžel rychleji, jen zatáhneš za nitku a hodina uplyne ve vteřině. Ale varuji tě. Jakmile jednou nitku vytáhneš, už nepůjde zastrčit zpátky.“ Ta kouzelná nit zdánlivě řešila všechny Petrovy problémy. Přesně tohle si vždycky přál. Vzal si ji tedy a běžel domů.
Druhý den měl ve škole první příležitost stříbrnou kouli použít. Hodina se nesnesitelně vlekla a učitel Petra napomínal, že nedává pozor. Petrovy prsty pod lavicí hledají kouli a opatrně popotahují nit. Učitel rychle ukončil vyučování a Petr mohl jít domů. Byl nadšený! Jak lehký život teď bude mít! A od té chvíle Petr každý den nitku trošku popotáhl.
Brzy ale začal kouzelnou nit používat k tomu, aby prolétl i delší úseky života. Proč mařit čas tím, že každý den popotáhne nitku jen o kousek, když za ni může zatáhnout pořádně a školu rychle dodělat? Udělal to tedy a ocitl se v učení. Stejným způsobem pak proletěl i období zasnoubení se svou milou. Nevydržel čekat celé měsíce, a tak se popotáhnutím nitky přenesl rovnou do svatebního dne.
A stejně tak to v životě dělal dál. Když přišly těžkosti, unikl jim pomocí kouzelné nitě. Když v noci pláče dítě, když neví, jak vyjít s penězi, když si přeje, aby jejich děti už byly soběstačné a nezávislé, vždycky popotáhne za nit a všechny nepříjemné chvíle jen proletí.
Když se dostal na konec života, s hrůzou si uvědomil, jak prázdný byl. Okradl se o ty nejbohatší okamžiky a vzpomínky, protože dovolil, aby ho ovládala netrpělivost a nespokojenost. Když už se mohl těšit jen na smrt, hluboce litoval, že vůbec kdy kouzelnou nit použil.
Tímto vyprávěním Bennett moudře připomíná: „Příliš často lidé ihned chtějí to, co chtějí (nebo o čem si myslí, že to chtějí, což obvykle bývá v té či oné formě „štěstí“). Ironie netrpělivosti spočívá v tom, že věcí skutečně cenných dosáhneme obvykle jen tehdy, jsme-li ochotni naučit se čekat a přijmout to těžké spolu s dobrým.“