Dne 1. 8. 2011 ve věku nedožitých 87 let zemřela naše sestra Helena Štipková. Naposledy jsme se s ní rozloučili v pondělí 8. srpna na hřbitově v Orlové.
Sestra Helena Štípková se narodila 18. srpna 1924 v Orlové Porubě. Měla 5 sourozenců. Narodila se jako čtvrtá v pořadí.
87 let vzdálená doba. Žilo se úplně jinak, než dnes. Když vzpomínáme na její dětství a mládí, tak můžeme konstatovat, že to byla nelehká doba. Mezi dvěma válkami. Chudoba, krize, chodilo se na službu, na vzdělání nebyl čas ani prostředky… Ve 14-ti letech jí zemřela maminka. Je to nejcitlivější věk, kdy prožila tuto nenahraditelnou ztrátu.
Chodila ráda do školy a šlo jí to. Vychodila měšťanku, ale musela pracovat a tak se nemohla dále věnovat studiu. Za války byla totálně nasazena do pohraničí v Čechách.
Po válce žila v Petřvaldu, kde se seznámila se svým manželem Josefem, který již 35 let nežije. Měli 4 děti – syny Miroslava, Josefa, Pavla a Stanislava – ráda a důsledně se jim věnovala. Dočkala se 12-ti vnoučat, i pravnoučat. Byla vždy ráda, když je měla kolem sebe. Ve vzpomínkách svých synů je to zlatá máma.
Pracovala jako jeřábnice. Také uklízela ve Spořitelně. Opravdu ráda pracovala. Pokud mohla, tak ve vchodě, kde bydlela, se starala o pořádek. Byla pečlivá, dobrá ke každému a ráda vždy ochotně pomáhala.
Velice ráda jezdila na hory, sbírala lesní plody, ráda zpívala a její velkou zálibou byla její rodina, zvláště vnoučata.
Když se rodina Štípkova přestěhovala do Havířova, prožila zvláštní změnu. Nejen v prostředí a v sousedech. Jedni sousedé ji zvlášť upoutali. Všimla si, že vždy v sobotu ráno jezdili někam pěkně upraveni – pak se dozvěděla že na bohoslužbu. A jak to u sousedů chodívá – paní Anička Sosnová jí ráda vyprávěla o tom, kam v sobotu chodí. Hovořila o tom, že je věřící a světí sobotu, a také o tom, že Pán Ježíš Kristus, který zemřel za nás a vstal z mrtvých, žije a že mají naději, že přijde po druhé na naši Zem. To upoutalo její pozornost. A většinou končila slovy: Přijďte se podívat do sboru, pojďte paní Štípková se mnou. A paní sousedka Anička Sosnová se svým manželem jí pořád zvali, až jednou pozvání přijala.
Zašla do sboru a tam se jí zalíbilo. Když jsem se jí jednou ptal, co se jí tam nejvíc líbilo, řekla, že jí oslovila atmosféra sboru, a naděje na druhý příhod Ježíše Krista. To společenství ji ale oslovilo nejsilněji.
A tak k zálibám, které měla, se přidala ještě jedna záliba – chození do sboru, víra v živého Spasitele, víra, že dějiny mají smysl a řád, netočí se nekonečnou spirálou dějin, ale spějí od oběti Ježíše Krista do svého závěru, kdy přijde Ježíš Kristus ještě jednou a skončí na této planetě zlo, hřích, nedorozumění a smrt. Její manžel Josef měl jiný světový názor. Hluboce ho udivilo, že jeho manželka se rozhodla brát syny sebou do sboru (chlapci chodili do sboru rádi). A o to víc se sestra modlila za to, aby i doma měla pochopení pro to, čemu uvěřila a čemu dávala první místo ve svém životě a ve své rodině.
Den 18. srpen 1955 byl pro ni zlomový. To jí bylo 31 let. Nechala se pokřtít v Církvi adventistů sedmého dne. Pevně věřila tomu, co je napsáno v Bibli. Tuto knihu ráda četla a řídila se podle ní.
Byla to nejistá doba, doba komunismu, kdy každý, kdo vyjadřoval svoji víru na veřejnosti, byl podezřelý. V té době byly pracovní soboty a děti musely do školy. A sestra Helena své děti v sobotu do školy přestala posílat. Ředitel dělal kvůli sobotní docházce velké potíže. Ale po několika diskusích poznal, že sestra je na správné cestě.
Nastala doba zákazu činnosti církve. Místo aby to vzalo lidem víru, ještě více se chopili toho, čemu uvěřili. A sestra Helena to vyjádřila takto: „Pozemský život je marnost“, prohlásila. „Tam v nebi už nebude pláč, slzy, starosti.“
I když měla různé starosti a potíže a nepochopení, proč tak trvá na své víře, poznala a pochopila jednu skutečnost. „Když jsou potíže“, řekla mi jednou, „jedině u Pán Ježíše Krista najdeme vnitřní pokoj“!!!
Život běžel dál. Z dětí jsou dospělí lidé. Její manžel zemřel, když jí bylo 52 let. Její synové zakládají rodiny. Stále se za ně modlí.
Když jsem sestru poznal, bylo jí 82 let. Tehdy ještě chodila do sboru. Každý týden u ní byly modlitební chvíle, kdy se u ní scházeli bratři a sestry, jak z Radvanic, tak z Havířova, kdy jsme zpívali (a sestra zpívala ráda a dobře), kdy jsme četli Písmo svaté a modlili jsme se.
Let přibývalo a ona již nemohla chodit do sboru. Navštěvovali jsme ji a vždy jsme se snažili přinést kousek atmosféry ze sboru, který měla tak ráda. Jednou v sobotu dopoledne za ni přišla mládež. Kdysi je znala jako malé děti. Nyní přišli zazpívat, potěšit a prožili jsme velice pěkné chvíle.
Když jsem jí jednou tak naslouchal, pak mě napadlo, že její vyprávění by bylo vhodné otisknout do Radvanického sborového časopisu. Tak jsme to také udělali. V závěru jejího vyprávění jsem napsal:
Život běží dále. Sestře je již 85 let. Modlí se za své syny… Modlí se, aby přijali Ježíše Krista. Oni ví, že Pán Ježíš brzy přijde. Dnes vidí, co se ve světě děje.
Sestra dnes již nemůže chodit do sboru. Každou středu jsou ale u ní modlitební chvíle a je šťastná, když přijde co nejvíc lidí. Vždy po Večeři Páně je u ní setkání, kde také jí nabízíme chléb a víno a tak má se sborem společenství.
Sestra sice nechodí do sboru, ale za sbor se modlí. A co mi prozradila a co vždy potěší, že se modlí hlavně za naši mládež ve sboru. Aby dokončila Boží dílo. Napadla mne při tom jedna myšlenka. Stará sestra se modlí za mladé lidi. Aby žili nadějí a naději nesli dál. Ona nemůže moc chodit. Mladí lidé mohou. A tak se vytváří zajímavá spolupráce. Někdo se modlí, někdo pracuje a všichni jdeme jedním směrem.
A dovolte mi abych v závěru této promluvy přečetl verš z bible, který synové dali na smuteční oznámení.
Jan 11:25 Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít.“
Sestra věřila těmto slovům. Jsou to slova Ježíše Krista, který řekl:
„JÁ JSEM“ – ne já budu, ne možná, snad se najde nějaké řešení, ale řekl, „já jsem vzkříšení i život“. To nemůže říct každý.
On řekl, „Já jsem vzkříšení a život“…
Když lékař řekne, „JÁ JSEM LÉKAŘ“, čekáme, že vyléčí, vyoperuje, ON TO UMÍ – MŮŽEME MU VĚŘIT.
Když řekne právník, „JÁ JSEM PRÁVNÍK“, tak čekáme, že poradí, pomůže, PROTOŽE TO UMÍ – MŮŽEME MU VĚŘIT.
Když Ježíš řekl: „JÁ JSEM VZKŘÍŠENÍ A ŽIVOT“, pak čekáme, že VZKŘÍSÍ A DÁ ŽIVOT, PROTOŽE TO UMÍ – MŮŽEME MU VĚŘIT.
A slova, která pronesl se stala ústředním motivem života sestry Heleny. „Kdo věří ve mně, i kdyby zemřel, bude žít“.
Když věříme, že On to umí, proč mu nevěřit? A to sestra Helena udělala. Jemu uvěřila.
Tak se loučíme s jistotou a s nadějí, že sestra věřila pravdě z Bible. Jednou, když přijde Ježíš Kristus, tak se postaví i na místě jejího dočasného odpočinku a řekne stejná slova: „Já jsem vzkříšení a život“, probudí ji ze spánku smrti a pozve sestru do nebe. Nebe je skutečné místo. Místo bez smrti, bolesti a slz.
Přejme si, abychom tam byli všichni, abychom se tam mohli všichni setkat.
Jaromír Loder
Život –
jakkoli dlouhý,
je ve chvíli smrti tak krátký.
Jen chvilička, okamžik pouhý –
a nic už se nevrátí zpátky.
Nad hrobem stojíš
s otázkou v oku:
Tak to je konec?
Konec navždycky?
Proto jdou lidé spolu bok po boku,
aby je rozdělil úděl tak tragický?
A to se, člověče,
pánem tvorstva zveš,
na krátkých pár desítek let…
Jak smutné panství…
Cožpak nechápeš,
že k lepším cílům
stvořen byl ten tvůj svět?
Člověk je na světě proto, aby žil…
a život Ježíš dá ti…
Na tobě jenom je, abys uvěřil,
že se už brzy jako Vítěz vrátí…
Smrt není konec.
Je to jen tvrdý sen,
po kterém přijde slavné probuzení…
Už není daleko ten vytoužený den,
kdy přijde Kristus –
a úděl smrti změní
v život…
V.G.
Poděkování rodiny za účast při pohřbu sestry Štípkové
Vážený pane kazateli.
Chtěl bych Vám touto cestou poděkovat za Vaši ochotu a vřelá slova při
posledním rozloučení s naší drahou maminkou. Dále bych chtěl Vaším
prostřednictvím poděkovat za krásné písně a báseň… i za pravidelné
návštěvy členů sboru a jejich péči o naši maminku. Taktéž děkuji členům sboru ASD v Ostravě-Radvanicích i členům jiných sborů za hojnou účast, květinové dary a
projevenou účast. Děkuji i těm, kteří se zúčastnit nemohli, a přesto v duchu byli v tuto těžkou chvíli s námi.
Za celou rodinu
s úctou
Štípka Miroslav
