20. května 2012 si řekli své ANO dva členové našeho sboru, Klára Lipusová a Petr Sieja. Na jejich společné cestě jim přejeme Boží pomoc a vedení.

Fotografie ze svatby můžete nalézt na stránkách Petra Faragy.

Nemile nás překvapila zpráva, že v pátek 10. února 2012 nás náhle opustila naše sestra Anna Muroňová. Poslední rozloučení proběhlo v pátek 17. února 2012 v obřadní síní ostravského krematoria.

Odchod sestry Anny Muroňové, rozené Novosadové, překvapil nás všechny. Sestra Anna byla sice poslední rok častěji v nemocnici, ale odešla náhle a nečekaně ve věku 76 let, 10. února 2012.

Ještě předminulou sobotu jsme se s ní viděli ve sboru. Nyní její místo zůstává prázdné, i místo v srdích pozůstalých, jejich přátel a známých. Tak to také pociťuje sbor Církve adventistů s.d. v Radvanicích, kam chodila. Musíme se rozloučit, i když nechceme a jsme překvapeni krutostí reality. Zůstává v našich vzpomínkách jako pečlivá a starostlivá matka a babička, a také jako naše sestra ve sborovém shromáždění.

Byli jsme zvyklí vídat sestru Muroňovou na zahrádce, když bylo krásně. Byli jsme zvyklí tomu, že její domek měl otevřené dveře a to signalizovalo, že je doma. Kdykoliv jste se mohli stavit a vždy jste byli vítáni.

Rád bych pověděl několik postřehů z jejího života.

Sestra se narodila 2. června 1935 na Valašsku, v Malé Bystřici. Vím o jejím dětství, že nebylo jednoduché. Byla často nemocná a podmínky nedovolovaly kvalitní lékařskou péči. Měla 3 sourozence – jeden její bratr žije ještě na Valašsku.

Ve dvaceti letech se vdávala. Měla 6 dětí (Josef, Jarek, Alena, Petr, Oldřich, Pavel), 12 vnoučat a 11 pravnoučat. Jeden syn, Pepík, zemřel, když měl 10 měsíců. V té době jí bylo 23 let. A tak si člověk uvědomuje, že život není bez ohrožení a že musíme čelit věcem a skutečnostem, které nejsme schopni ovlivnit.

Byla trpělivá, laskavá, pohostinná, měla dobré srdce. A hlavně se starala o rodinu. Ráda byla na zahrádce, milovala květiny, ráda také cestovala.

1. června 1982 zemřel její manžel Oldřich. Byli spolu do jeho nedožitých 55 let. Od té doby byla sama. Milovala své děti a věřím, že v té době jí byli oporou. Oporu měla zvláště v synu Petrovi – ráda cestovala, a tak ji brával na dovolenou.

Anna Muroňová byla bohabojná, věřící žena. Jednou v úterý večer, když u ní bylo setkání, tak začala vyprávět…

Vyrůstala jako katolička. Po svatbě přešla za svým manželem do Církve československé husitské.

Ráda četla Bibli. Kralickému překladu ale příliš nerozuměla. Jednou večer, když nemohla usnout, přemýšlela, ve které církvi je její místo. V noci se jí zdálo, že vidí otevřenou knihu. Pochopila, že to je Bible. Vnímala, že by si Knihu knih měla sehnat.

V roce 1992 v husitském kostele prodávali Bible. Dvakrát ji něco říkalo, aby si ji koupila. Potřetí už neodolala a tuto knihu si zakoupila.

Naproti domku, kde bydlela, si všimla, že je na vývěsce nějaký plakát. Pokaždé když šla kolem, vždy zapomněla nahlédnout, co tam je napsáno. Jednou když pracovala na zahradě, doslova jakoby jí něco nutilo jít přečíst si onen plakát. Odložila motyčku a šla. Tam četla, že se v Klubu důchodců v Radvanicích pořádají KURZY BIBLE, vedené kazatelem, Josefem Gorným. Zatímco uvažovala, zda tam mám jít, nebo ne, uslyšela za sebou jasný hlas: „Běž, bude to dobré“.

Tak tam šla. A chodila stále. Vnímala, že Bible je pro její duši velmi potřebná. Dávala jí to, co potřebovala:

– sílu zvládat starosti a povinnosti života
– zvláštní pokoj, který toužila mít
– konkrétně poznala, že život má smysl, že dějiny planety Země neskončí žádnou katastrofou, ani válkou, ale příchodem Krále králů a Pána pánů, Ježíše Krista
– dočetla se, že Ježíš Kristus zemřel za její hříchy a ještě jednou přijde. Už ne jako malé děťátko, ale jako Pán a Vládce vesmíru
– zjistila, jak to skončí se zlem a jak zvítězí dobro

23. března 1993 byla pokřtěna a stala se členkou Církve adventistů s.d., což asi překvapilo rodinu, známé i přátelé. Ona ale věděla, za čím jde. Když se přesvědčila o tom, co by měla prožívat, byla velmi důsledná.

Její vyznání víry bylo:

Jan 14:1-3   „Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já.“

Měla zvláštní vztah s Bohem. Jednou ve spánku slyšela hlas, který jí probudil: „Zvěstuj každému příchod Pána Ježíše. Jeho příchod je už blízko, už je ve dveřích“. Když mi tento zážitek vyprávěla, žasl jsem. Slyšel jsem, že se takové věci odehrávají. Ale bylo to poprvé, kdy jsem se setkal s člověkem, který to tak osobně prožil.

Rád jsem poslouchal její vyprávění. Měla živou víru a mnoho hmatatelných důkazů o živém Bohu. Jednou se modlila za své roční pravnouče, které bylo nemocné. „Pane, ty jsi Pán života a smrti. Zachraň malého chlapce.“ Po té modlitbě jako šlehnutím proutku pocítila pokoj v duši. Poznala, že její modlitba byla vyslyšena. S pravnoučkem to dopadlo dobře.

Sestru Annu ztrácí nejen její rodina, kterou měla ráda a za kterou se modlila, ale bude chybět i v našem sboru. Byla milá, nekonfliktní, dobrá křesťanka. Její životní krédo bylo: „Předlož to Pánu, On to vyřídí.“

Věřila, že Ježíš Kristus přijde ještě jednou – tak, jak to hovoří Bible. Věřila, že smrt není poslední stanicí v životě, ale spánkem, ze kterého je probuzení při druhém příchodu Ježíše Krista. Proto měla naději a nadějí žila.

Jób 19:25-27 Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem. A i kdyby se mé i tělo proměnilo v prach, uzřím Boha, já ho uzřím, pro mne tu bude, mé oči ho uvidí, ne někdo cizí, mé ledví po tom prahne v mém nitru.

Ona věděla, za čím jde. Ona věděla, čemu věří. Možná byla svérázná, udivující své okolí a rodinu tím, jak vše důsledně zachovávala, ale její víra byla živá.

Dík víře v Ježíše Krista se můžeme loučit s nadějí na shledání. Můžeme se loučit slovy: „Na shledanou při druhém příchodu Ježíše Krista“.

    Jaromír Loder

---

Příběh sestry Anny Muroňové (z Náměsíčníku – únor 2009)

Bylo to jednoho úterního večera, kdy jsme se setkali na modlitební chvíli u sestry
Muroňové. Začala nám vyprávět o sobě a o tom, jak poznávala adventní poselství, jak ji Pán Bůh vedl a stále vede.

Sestra od mládí četla Bibli. Kralickému překladu ovšem příliš nerozuměla, zvláště některým výrazům. Jako dítě byla pokřtěna v katolickém kostele. Po svatbě přešla do církve Československé-husitské za svým manželem (byli spolu do jeho nedožitých 55 let, měli pět dětí – čtyři syny a jednu dceru). V církvi Československé-husitské se jí více líbilo hlavně proto, že tam nebyla ušní zpověď. Seznámila se také se Svědky Jehovovými, ale to ji nijak neoslovilo.

Pak začala sestra prožívat zvláštní, zajímavé události. Jednou večer se snažila usnout a přitom přemýšlela, ve které církvi je její místo. Když usnula, zdálo se jí, že vidí otevřenou knihu. Nevěděla, co to je za knihu. Náhle ji vzbudil hlas: „Toto je modlitba, která se mi líbí, té se drž.“ Hned nato si koupila Bibli, a tím se spustila lavina dalších událostí.

S koupí Bible to bylo takto: Na začátku jara roku 1992 prodávali v kostele Bible. Dvakrát jí něco říkalo, aby si tu Bibli koupila, že ji bude potřebovat. Potřetí už neodolala a koupila si ji.

Přes cestu naproti domku, kde sestra bydlí, je vývěska, na které bývají umístěny plakáty a různé informace. Sestra vzpomíná: „Jednou jsem si všimla, že tam je nějaký malý plakátek a byla jsem zvědavá, co na něm je. Dvakrát jsem šla kolem, ale pokaždé jsem si to zapomněla přečíst. Jednoho dubnového dne jsem pracovala na zahradě, okopávala kytky, když tu jakoby mě něco přinutilo jít se tam podívat. Položila jsem motyčku a šla. Byla to pozvánka na přednášky vedené bratrem Josefem Gorným, které právě toho dne začínaly v Klubu důchodců v Radvanicích. Když jsem si tu pozvánku přečetla a v duchu uvažovala, jestli tam mám, nebo nemám jít, uslyšela jsem za svými zády jasný, silný a zřetelný hlas: „Běž, bude to dobré.“ Ohlédla jsem se, ale nikde nikdo.“

Rozhodla se ten večer na přednášku jít s tím, že když se jí to nebude líbit, už tam nepůjde. A tak přišla na přednášku, i když ji nikdo osobně nepozval. Vedle ní tenkrát bydlela sestra Kašperová, která svým sousedům rozdávala pozvánky na tyto přednášky, ale na paní Muroňovou přitom zapomněla. Shodou okolností sestra Kašperová na první přednášce nebyla, přišla až na druhou, a moc se divila, co tam paní Muroňová dělá. Pak chodily na tyto přednášky spolu. Chodily také do Poruby na přednášky br. Vursta. Když dostala lístek, na kterém se měla vyjádřit, jestli chce být pokřtěna, chvíli váhala. Sestra Kašperová jí ale řekla, ať se nerozmýšlí a ať se rozhodne pro křest. Navštěvovaly spolu i evangelizační shromáždění studentů z Anglie, vesměs černochů, která tehdy probíhala v Ostravě-Mariánských Horách.

Dne 23. března 1993 byla na vyznání své víry v Ježíše Krista pokřtěna. Jako dar dostala Siónský zpěvník. Když někdy nemůže spát, vezme si ho a čte si tyto zpívané modlitby. Do sboru chodí moc ráda a nikdy by si nedovolila bez pádného důvodu shromáždění vynechat.

Několik dní před 11. zářím 2001, kdy světem otřásla zpráva o teroristickém útoku na „dvojčata“ v New Yorku, uslyšela ve spánku hlas, který ji probudil: „Zvěstuj každému příchod Pána Ježíše. Jeho příchod už je blízko, už je ve dveřích.“

Jednou byla se svou snachou ve Vratimově. Už chtěla jet domů, ale jakýsi naléhavý hlas jí radil, aby snachu doprovodila až domů. Také snacha si to přála. Jak šly kolem obchodu a míjely hlouček výrostků, dvakrát uslyšela hlas: “Ohlédni se.“ Když hlas zazněl potřetí, ohlédla se a zjistila, že jeden kluk z té party jde těsně za nimi. Snacha měla v otevřené tašce peněženku. Když kluk uviděl, že ho sestra pozoruje, otočil se a šel zpátky. Tak Bůh sestru Muroňovou v životě vede a chrání.

Sestra má jednu vnučku a také pravnoučata. Malý pravnuk měl v prvním roce svého života silné bolesti bříška. Přivezli ho „za minutu dvanáct“ se zánětem slepého střeva do nemocnice. Sestra se tenkrát modlila: „Pane, ty jsi Pán života a smrti. Zachraň toho malého chlapce.“ A tu jako šlehnutím proutku zavládl v jejím srdci pokoj a klid. Byla tím velmi překvapena. S pravnoučkem to dopadlo dobře, teď má pět let, je živý a zdravý.

Životní krédo naší milé sestry Muroňové je: Předlož to Pánu, On to vyřídí.

    Jaromír Loder

28. ledna 2012 u nás proběhl benefiční koncert na podporu dobrovolnického centra Adra Ostrava, na kterém vystoupil zpívající ortoped Marek Miškej, jeho host a skupina f-band. Výtěžek z tohoto benefičního koncertu byl 7917 Kč.

Tento měsíc si připomenou svých padesát let společného života manželé Běčákovi. Do dalších společných let jim přejeme hodně Božího požehnání. A jak vzpomínají na své manželství, to se můžete dočíst dále…

Milé sestry a milí bratři.

Jsou dny obyčejné, všední, ale i chvíle významné, slavnostní a nezapomenutelné… Mezi ty patří narození, začátek a ukončení školní docházky, svatba, a také i tzv. „zlatá svatba“ – 50 let společného života. V tomto bodu dnes stojíme my. Dovolte nám, abychom se spolu s vámi na chvíli ohlédli zpátky a zavzpomínali si.

Na počátku těch společných 50 let stál verš z Božího slova, který jsme měli uvedený na našem svatebním oznámení: „Rozpomínajíce se na dny předešlé, vztahujeme ruce své k tobě; duše naše jako země vyprahlá po tobě touží, do dalších dnů našeho života.“ (Možná se vám bude zdát tento verš k příležitosti svatby poněkud zvláštní, ale tehdy byl velice aktuální. Měla jsem problémy kvůli sobotě a právě přišla o práci.)

Své „ano“ jsme si řekli dne 17. 12. 1961 v tomto sboru, kde jsme také byli před časem oba pokřtěni. Za rok po svatbě se nám narodil syn Pavlík, dva a čtvrt roku nato dcerka Jaruška. Dostali jsme velmi skromný byt v radvanické kolonii na Trnkovci, později jsme se přestěhovali do Havířova-Šumbarku, kde už to bylo s naším bydlením trochu lepší, a nakonec jsme zakotvili v nynějším bytě, kde vyrostly naše děti a kde jsme mohli také poskytnout útočiště svým rodičům v jejich stáří. Naše děti nám daly tři milovaná vnoučata – Lucinku, Kateřinku a Jakuba, a do rodiny přivedly hodného zetě Ervína a milou snachu Katku.

Život plynul, a jako u každého, i v tom našem se střídaly dny radosti a štěstí s chvílemi starostí a smutku. Každou z těch chvil jsme ale prožívali společně s vámi, bratři a sestry, a cítili jsme, že na nás myslíte a modlíte se za nás, ať už jsme měli problémy se sobotou, v zaměstnání, nebo problémy zdravotní… Namátkou vzpomínám na nedávnou dobu, kdy jsem byla v nemocnici na vážné operaci, a vedle Božího přiznání a Jeho pomoci mi byly velkou oporou vaše milé návštěvy a SMS-ky, které mám opsané v sešitku a dodnes schované.

Za vaši lásku a přátelství vám, sestry a bratři, ze srdce děkujeme. Nejvíce ale děkujeme našemu nebeskému Otci, který nás těmi 50 lety provázel a který nám ve svém Synu zaslíbil, že jednou – a my věříme, že to už nebude trvat dlouho, budeme s Ním a s vámi všemi na nové zemi, kde se čas již nebude počítat.

Vaši Běčákovi

Bylo by chybou na těchto stránkách opomenout výročí padesáti let společného života manželů Gajdošíkových, které jsme si spolu s nimi připoměli v sobotu 2. července.

50 let… To je opravdu dlouhá doba, a to nejen pro mladé lidi nebo děti, kterým se to asi zdá nepředstavitelné. Také i my, kteří už máme – jak se říká – „nějaký ten křížek“ na zádech, si někdy říkáme, že to nemůže být ani pravda. Ale je…

Právě před 50 lety – 2. 7. 1961 – jsme si v tomto sboru řekli své „ano“. Sbor sice vypadal trošku jinak, mnozí z těch, kteří při tom našem obřadu byli, už mezi námi, žel, nejsou, ale je tu stále Ten, který nám tenkrát dal svoje požehnání a naším dalším životem nás vedl. A i když nás v průběhu těch 50 let potkávalo (jako všechny lidi na této zemi) nejen to dobré, ale někdy opravdu moc zlé, jsme svému Bohu vděční.

Jsme Mu vděční za to, že nám dal tři hodné děti – Věrušku, Marečka
a Radečka – že nám přidal Ivanku a naše sluníčko – Emminku, že jsme mohli prožít těch 50 let v lásce se svými dětmi, s rodinami mých sester Mirušky a Danušky, ale také s vámi – se svými spolubratry a spolusestrami v Kristu Ježíši. Toto společenství je totiž velký dar, který často ani neumíme docenit. To ocení asi jen ti, kteří jsou sami…

Jsme svému Bohu nesmírně vděční za to, že nás vedl, žehnal nám i našim blízkým, že stál v těžké chvíli loučení s Marečkem vedle nás a utíral naše slzy, a že nám mnohokrát tolik odpouštěl. Především jsme Mu ale vděční za naději, že až přijde Ježíš Kristus, už nebudeme počítat čas… A co potom bude 50 let oproti věčnosti?

Věra a Jiří Gajdošíkovi

Další fotografie ze sobotního společného připomenutí si padesáti let společného života manželů Gajdošíkových můžete najít ve fotogalerii.

---

Zlatá svatba…

Padesát dlouhých let spolu –
to vůbec dnes běžné není…
Co všechno se za tu dobu
kolem nás – i v nás změní…
Když stáli jste na začátku –
byl svět natřen do růžova;
teď byste mnohé z toho
nechtěli prožívat znova…
Však ať jste šli tmavou nocí,
anebo slunným ránem –
vždycky jste byli spolu
a ruku v ruce s Pánem…
Od Něho brali jste sílu
jak dobré, tak zlé prožívat…
A také nás, svoje děti,
jste učili Boha znát…
A tak i my s vámi tou cestou
už dlouhou dobu jdeme –
a Bohu, že jde s námi,
dnes poděkovat chceme…

Dnes 15. října v 18 hodin proběhne plánované pomazání sestry Katky podle biblické knihy Jakub 5. kapitoly. Můžete se připojit svými modlitbami. Podpořit ji můžete i při plánované operaci štítné žlázy 18. řijna.

K tématu pomazání měl nedávno kázání br. Loder, které je dostupné v sekci „Ke stažení„.

Aktualizace (18. rijna vecer): Operace se podařila. Další vývoj záleží na výsledcích histologie (cca 2 týdny).