V sobotu 16. září 2023 ve věku 97 let byla svým Bohem povolána k dočasnému odpočinku naše sestra v Kristu Libuše Kohútová. Poslední rozloučení se sestrou proběhlo ve čtvrtek 21. září v nové Smuteční síni u Centrálního hřbitova v Havířově – Šumbarku.
Vzpomínka ze života sestry od jejích dcer
Maminka se narodila v roce 1926 do zámožné rodiny Rudolfů, kde byl její dědeček řezníkem a hostinským v Babicích nad Svitavou. Mamince byly dva roky, když jí zemřela její maminka, a proto byla vychovávána druhou babičkou, která žila na hájence v Jalovém Dvoře. Babička ji velmi milovala a maminka tam s ní prožívala krásné chvíle a o mnohých zážitcích z té doby nám často vyprávěla. Ráda se tam vracela i později, když už měla nás.
Její tatínek se oženil asi dva roky po smrti její maminky, a maminka tak měla novou maminku a naší babičku Slávku. Po nějakém čase se jim narodil syn Mojmir – maminčin bratr. Žili jako rodina ve Slavkově u Brna, dokud maminka neodešla na studium do Prahy.
Maminka byla, tak jako její zemřelá maminka, pokřtěná v katolické církvi. Dědeček byl vlažný evangelík a druhá „maminka“ byla členkou českobratrské církve evangelické. Tím pádem nebyla v žádné církvi nějakým způsobem ukotvena. Z ranného dětství vzpomínala, jak musela chodit na hodiny náboženství ve škole. Její katolickou „výchovu“ ovšem ukončila její veřejná modlitba na hodině: „Anděl Páně zlámal sáně“ 🙂
Po studiu v Praze maminka nastoupila do práce v Trenčíně, kde poznala Boží pravdu, byla pokřtěna a přijata do Církve adventistů sedmého dne. Tam se také seznámila s tatínkem, se kterým letos oslavila 72 let společného života. Ale vstup do církve adventistů znamenal úplné vydědění – rodina se ji na pár let zřekla. K částečnému smíření došlo až po narození první dcery – Esterky (takové „divné“ jméno ve Slavkově ještě nikdo neslyšel a malá sousedka po celé ulici rozhlásila, že u Rudolfů maji Ještěrku 🙂 ).
Náš tatínek vždy říkával, že každý správný král má tři princezny, a to se jim splnilo během tří let a dvou měsíců.
Maminka často zůstávala s námi doma samotná, protože tatínek sloužil tři roky na vojně v pomocných praporech (PTP) a později kvůli kazatelské činnosti a nedostatku služebních bytů musel hodně cestovat. Bylo to pro ni určitě náročné, vychovávat sama tři malé děti.
Maminka byla velmi pečlivá. Vždy bylo uklizeno, navařeno, a každý host, který k nám přišel, byl vítán. Často bývala nemocná, a tehdy nás hlídala babička Miluška a tetičky ze sboru, se kterými jsme chodili za maminkou do nemocnice. Na to jsme se vždy moc těšily, protože jsme dostávaly jogurty, rohlíky s medem a čokoládky, které nám maminčiny spolupacienti schovávali – těšili se, až zase přijdeme. Maminka byla velmi skromná, usilovná a zručná žena. Víc než sobě dopřávala nám dcerám. Šila nám oblečení, pletla svetry, vyšívala a háčkovala. Sama se velmi skromně oblékala. Měla jednu sukni na sobotu a když pro sebe dostala nějaké starší oblečení, tak nám z něj udělala sukýnky. Dcera Hanka si osobně pamatuje, jak jí s tatínkem k 40. narozeninám daly nové modré šaty a jakou z toho měla radost.
Maminka měla moc ráda přírodu. Sbírala bylinky na čaje (a to byl teda ČAJ) a ráda chodila na houby – i její vnoučata vzpomínají na společné pobyty na církevní chatě na Podbánském, kde „jejich babička“ sušila borůvky a jiné lesní plody na čaj a také hříbky pro pozdější použití. Když byla možnost mít zahrádku, pěstovala zeleninu.
V každém místě, kde byli rodiče pověřeni kazatelskou službou, ať to byly v pětiletých intervalech sbory Banská Bystrica, Liptovský Mikuláš, Trenčín, Košice, Bratislava, nebo posledních přes 20 let v Praze, byla oblíbená. Našla si nová přátelství, pokaždé nové zaměstnání a byla velkou pomocí ve sborech.
Nereptala, když museli bydlet v provizorních ubytováních u cizích lidí, ve sklepních místnostech, v bytech bez koupelny, nebo i s potkany, na které dodnes dcera Hanka vzpomíná s hrůzou. Byla opravdu tatínkovi v každé situaci velkou oporou.
Měla možnost spolu s tatínkem několikrát navštívit rodinu dcery Hanky v Kanadě. Procestovali spolu celou Kanadu a mnohá místa v USA, kde maminka obdivovala krásu Božího stvoření. Ráda jezdila se svým zeťem Bohušem večer po práci nakupovat potraviny za hranice na americkou stranu Niagarských vodopádů. Oba si to užívali, a dcera Hanka byla ráda, že nemusí do obchodu 🙂
Až do poslední chvíle života měla úžasnou paměť. Je to více než 30 let, co byli s tatínkem poprvé v Kanadě, a maminka si pamatovala všechna navštívená místa a nejen to. Pamatovala si jména lidí, jak a kde bydleli, místa i kde a co jedli. Jak vyjádřila dcera Hanka, tak vždy jen koukala a toužila po takové paměti. Jejími prvními anglickými slovy byla „basement“ (sklep), „gate“ (vchod nebo vrata) co vyslovovala se smíchem jako „gatě“ a také „garbage“ (smetí).
Maminka myslela na všechny. Mívala dlouhé ranní modlitby a modlila se za každého jmenovitě. Vychovala tři dcery, a byla obdarována sedmi vnoučaty a devatenácti pravnoučaty.
Do poslední minuty byla maminka vděčná za každou návštěvu, povzbuzení a telefonáty.