V sobotu 17. dubna 2021, ve věku 65 let, zemřela sestra Marta Bártová, bývalá členka našeho radvanického sboru. Poslední rozloučení se sestrou proběhlo v pátek 23. dubna v 15 hodin v modlitebně Církve adventistů sedmého dne v Praze na Malvazinkách.

Vzpomínka ze života sestry od Jana Bárty

„Dědečku, babička umřela, víš,“ konstatovala tříletá vnučka Nina u postele, na níž Martička vydýchla před půlhodinou naposledy. Dcery jí už ovázaly s láskyplnou starostlivostí kolem hlavy šál, aby nezůstala otevřená ústa, zatímco já stál rozpačitě nad jejím tělem potaženým prostěradlem. Tuším, že by Martička oběma dcerám za starostlivou péči poděkovala a Ninu by za její realistické konstatování zcela jistě odměnila úsměvem. Ale nic takového neudělala, to proto, že to udělat nemohla. Neboť jak biblická kniha Kazatel realisticky sděluje, že „mrtví nevědí zhola nic…“, ležela Martička bez hnutí klidně dál na posteli.

Ta postel nebyla její. Byla vypůjčená. Postavili ji do rohu jejího pokoje koncem září dobrovolníci neziskové organizace Cesta domů, zatímco ona ležela po sedmihodinové operaci mozku v jiné cizí posteli v nemocnici Na Homolce. Jak jsme byli za tu polohovací postel vděční! Usnadnila nám péči ve chvíli, kdy se medicínská pomoc v jejím případě scvrkla na péči ohleduplně nazývanou paliativní. A byla to péče věru vzorná, lékařkou Katarinou Vlčkovou, ani zdravotními sestrami v ničem neodbývaná. Byla to péče plná vstřícnosti a něhy, jakou je vůbec možné poskytnout pacientům bez naděje na uzdravení.

Nikdo neví přesně, kdy zhoubná nemoc bez naděje na uzdravení v Martiččině hlavě propukla, ale poslední čtyři roky jejího života provázelo trápení, které jsme vnímali spíše jako bolest srdce.

Bolest srdce jí o to více přibližovala k těm, které milovala nejvíce. Ke svým sestrám Evičce a Jarušce, ke svým dětem Lucince, Haničce a Honzíkovi, ke svým vnoučatům Haničce, Emičce, Šimonkovi, Márince, Julince, Nině i k letos v lednu narozenému Honzíkovi.

V naší rodině je jméno Honza dosti frekventované a Martička, zdá se, si je s chutí osvojila, přestože v jejím rodném Slezsku se tato varianta jména Jan příliš často neužívá.

Slezsko, místo jejího narození. Petřvald. Dům na kopci. Tady spatřila 15. října 1955 Martička světlo světa. Narodila se do rodiny Jarmily a Ladislava Šustkových jako třetí dcera. Byla dítětem očekávaným a milovaným. Odsud, z bezpečí domova, začínala vnímat svět kolem sebe, život kraje s těžebními věžemi, hornickými koloniemi, kopci blízkých Beskyd v okolí říčky Morávky, mezemi modrajícími se borůvčím v začátcích měsíce srpna, lesy a háji s houbami, bystřinami valícími se mezi dřevěnými chalupami vysoko v horách, se sněhovými závějemi o zimách, jaké už nebývají. Idylický obraz jejího dětství dostával však záhy trhliny při setkávání se světem diktovaným na konci padesátých let omezeností vládců a uctívačů kruté ideologie. Ta jejím rodičům i starším sestrám vymezila velmi bolestivě životní brázdu, jež sotva odpovídala jejich skutečným potřebám a touhám. Přesto právě v tu dobu jaksi přirozeně prožívala Martička se svou rodinou radost z blízkosti stejně smýšlejících lidí. Radvanický sbor byl místem přátelského, či chcete-li bratrského, setkávání a intenzivního sdílení. Pro Martičku se stal součástí jejího života, jejím druhým domovem, a v čase normalizace, jenž zabil její sen o studiu medicíny, tolik potřebným a tvůrčím místem k setkáváním se svými vrstevníky.

Studium medicíny jí bylo odepřeno. Brzy se však měla naplnit její touha stát se matkou. Pravda, jen těžko lze srovnat profesní roli lékařky s posláním matky. Přesto v obou případech je nezbytné podřídit svá přání službě tomu druhému. Mateřství vnímala Martička jako vzácný dar a nic nebylo na překážku, aby tento dar neochraňovala, aby jej neopečovávala a nepodporovala jeho růst. Statečně a bez naříkání ustála probdělé noci nad postýlkami všech svých tří dětí. Sledovala s úsměvem jejich první krůčky, jejich první tahy tužkou ve školních sešitech. Statečně s nimi nesla jejich obavy, když vyrážely na zkoušky a přála jim s pocitem zadostiučinění jejich studijní úspěchy. Na cesty do světa je vyprovázela modlitbou. K modlitbě přidávala někdy píseň.

To proto, že zpívala velmi ráda. Nebyla sólovou zpěvačkou, ale zapojovala se do zpěvu s ostatními. V sedmdesátých a osmdesátých letech zpívala v hudební skupině, s kterou projela skoro celé tehdejší Československo. Hudebník a náš kamarád Radek Gomola napsal večer v den její smrti esemesku v níž mimo jiné stálo: „Jsem rád, že jsem mohl v Jaspisu slyšet Martin hlas. Říkal jsem mu andělský a skutečně jsem to tehdy tak vnímal.“

Ve svém krčském sboru, v kapli Thomayerovy nemocnice, skoro třicet let zpívávala zpravidla už jen ze své lavice. Obklopena lidmi, kterým důvěřovala, vyprovodila odsud během těch let na společnou cestu s jejich partnery všechny své tři děti. Zpívala přitom ze všech sil společně s ostatními píseň „Tebe Boha chválíme,“ i když se její srdce chvělo starostí o budoucnost těch zamilovaných. Věděla o životě své, věděla, jak soužití ve dvou, navzdory láskyplnému objetí, bývá složité a nesnadné.

Půjčenou postel i s dvěma vozíky a kyslíkovým přístrojem odvezli dobrovolníci z Cesty domů tuto středu. „Pane Bože, je mi smutno po babičce,“ vyznávala v modlitbě ten večer Martiččina odchodu před spaním tříletá vnučka Nina. A opět tuším, že by Martička přidala s úsměvem k modlitbě Niny své amen. I jí bývalo přece smutno po babičce. Kdo ví, jestli by ještě pak nepřidala k modlitbě Niny slova Ježíšova, která znala zpaměti. Od babičky: „Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků. Jdu, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já.“

Nic z toho už Martička neřekne, neboť jak biblická kniha Kazatel realisticky sděluje, „mrtví nevědí zhola nic…“, leží teď Martiččino tělo bez hnutí klidně dál v rakvi. Dovolím si však odvážně tvrdit, skutečnosti navzdory, že večerní modlitba Niny je živým pozitivním svědectvím o věrně splněném úkolu ženy matky a babičky. Naše „smutno“ po Martičce je toho dokladem.