V úterý 2. dubna 2019 zemřel bratr Jiří Gajdošík. Poslední rozloučení s bratrem proběhlo v neděli 7. dubna 2019 ve 12:30 hodin u rodinné hrobky na hřbitově v Ostravě-Radvanicích.
Vzpomínka ze života bratra
Jiří Gajdošík se narodil v Přerově 14. 1. 1940 manželům Jaromíře a Jaroslavovi Gajdošíkovým. Byl to jejich jediný syn. Společně bydleli v rodinném domku na Kosmákově ulici, kde malý Jirka prožil ty nejkrásnější chvíle svého dětství.
Když končila válka, měl už pět let, a tak si z té doby přece jen něco pamatoval. Velmi živě si například vzpomínal na nálety, hukot letadel a svištění padajících bomb, které jednou zažil až příliš zblízka. V Optice (pozdější Meoptě), která se několikrát stala terčem spojeneckého bombardování, totiž pracoval jeho otec. S maminkou mu tehdy nesli do práce oběd, ale dovnitř je už nepustili. Schylovalo se totiž k dalšímu náletu a všichni pracovníci – včetně jeho otce – se prý už mezitím schovali do krytu. Vrátný je proto poslal zpátky domů. Maminka nelenila, chytila Jirku za ruku a rovněž i oni se utíkali schovat domů do sklepa. Během jejich zběsilého úprku sirény skutečně začaly svým táhlým kvílením ohlašovat blížící se nebezpečí. K očekávanému bombardování však nakonec nedošlo, a tak, když byl odhoukán jeho konec, dvojice oběd přihřála a vydala se znovu za otcem. Zhruba v polovině cesty se však zničehonic na obzoru objevil bombardér, který ve snaze uniknout pronásledujícím stíhačkám bezhlavě odhazoval svůj smrtonosný náklad. Matka – v bláhové naději, že svým vlastním tělem malého syna ochrání – přilehla Jirku k zemi a dlaněmi mu zakryla uši. Bomby padaly všude kolem nich a v gejzírech vyhazovaly hlínu vysoko do vzduchu. Jiří vzpomínal, že se v tu chvíli setmělo jako v noci. Jakmile ale bylo letadlo pryč, zvedli se a utíkali neznámo kam. Ve chvíli, kdy oblak zvířené hlíny opustili, spatřili zkázu, již bomby v jejich čtvrti napáchaly.
Spolu se svým kamarádem jednou stáli na ulici a pozorovali vzdušný souboj dvou letadel… Viděli, jak jedno z nich sestřelilo to druhé, které se zřítilo kamsi do polí za Přerovem. Navečer se tam vydali Jirkův otec a děda na průzkum. Z onoho sestřeleného letadla pak přinesli zpátky domů hromadu budíků a různých součástek.
Skoro každý večer nad Přerovem přelétávalo i ruské letadlo, kterému říkali „Ivan“. To střílelo na všechna okna, v nichž se v tu chvíli svítilo. Jirkovi rodiče proto každou noc věšeli do oken různé deky a závěsy, jen aby pak nemuseli doma sedět potmě…
Takových vzpomínek měl Jiří spoustu, některé veselejší, jiné zase smutnější a často je svým dětem – zejména když byly menší – vyprávěl… U Gajdošíků doma se tomu říkávalo – „Vypravování z tatínkova pravěku“.
Když ale bylo Jirkovi 8 let, jeho rodiče se rozvedli, neboť si jeho otec našel novou ženu. Přestože to pro malého Jiříka nebylo vůbec lehké, dále prospíval, neboť jeho maminka, babička a dědeček ho měli moc rádi a starali se o něj – jako o vlastního :-D.
Do školy chodil Jirka na chlapeckou Základní školu. Jako každému správnému klukovi mu toho ale výuka moc neříkala. Tělocvik a výtvarná výchova ho ale bavily. Zejména pro druhou zmiňovanou měl totiž vlohy! Později namaloval mnoho krásných obrazů, především z beskydské přírody, kterou tolik miloval. Některé z těchto děl pak daroval svým blízkým a přátelům. Ale zpátky k jeho dětství. I když se Jiřík doma příliš neučil a úkoly psával zásadně pod lavicí či na záchodě, ve škole se mu celkem dařilo.
Tehdy se jeho maminka setkala se sestrou Rozbrojovou, která je pozvala do sboru. Od té doby začala Jirkova maminka i se svým jediným synem pravidelně navštěvovat modlitebnu Církve adventistů s. d., kde se pak v roce 1950 nechala pokřtít.
Jirka bral víru své maminky a potažmo i tu svoji vážně, a tak ve škole někdy míval problémy se sobotou. V roce 1954 nastoupil do učiliště, které však sídlilo až v Jižních Čechách v Pacově. Domů proto jezdíval maximálně tak dvakrát do roka. Už tehdy měl ale ve vztahu k Bohu jasno, a tak si i tam vybojoval volné soboty. Namísto nich proto sloužil v neděli na vrátnici. Jelikož zde ale neměl do čeho píchnout, učil se – a podle toho také vypadalo jeho vysvědčení. V té době totiž míval samé jedničky a patřil k nejlepším žákům na škole.
Po vyučení nastoupil do Strojíren potravinářského průmyslu v Přerově, kde pracoval jako zámečník. I zde se setkal s několika dalšími adventisty, takže jim bylo alespoň o něco lehčeji a veseleji při jejich pravidelných pracovních výjezdech napříč celou republikou.
Potom ale přišel povolávací rozkaz. Jiří však tuto situaci vyřešil stejně, jako tehdy mnoho mladých adventistických chlapců, a místo na vojnu nastoupil na šachtu. Nejprve to byla Václavka, pak Žofinka v Orlové. Zpočátku bydlel v brigádnické ubytovně, později ho ale k sobě vzala teta Františka Šustková, maminka strýčka Ladislava Šustka. Po nějaké době ovšem Jirkovi začaly v práci problémy se sobotou. Za každou sobotní absenci mu totiž vedení vzalo dva dny dovolené, a navíc nedostával ani žádné prémie, třebaže odpracoval více směn, než náleželo a než odpracovala i většina jeho spolupracovníků. Jiří totiž pravidelně fáral jak v sobotu na noční směnu, tak potom i v neděli. I přesto měl ale za každý měsíc čtyři tzv. „bulky“, neomluvené směny, a zatímco jeho kolegové mívali na tehdejší poměry slušnou mzdu okolo 2.500,– Kčs, Jirka míval něco kolem 600.
Do sboru tehdy chodíval spolu se Šustkovými do Ostravy-Radvanic, kde se poznali s Věrou tehdy ještě Wankowiczovou. 2. července 1961 se pak vzali.
Z jejich skoro osmapadesátiletého, šťastného manželství se narodily tři děti: Věruška, Mareček a nejmladší Radek. Žel, v roce 1990 Mareček po dlouhé a těžké nemoci zemřel. Jiří nesl smrt svého staršího syna velmi těžce, a v té době taky začaly jeho vleklé zdravotní problémy. Dostal cukrovku, na niž se pak postupem času nabalovala další a další onemocnění. Velkou daň si také vybrala jeho těžká práce na šachtě.
Přestože všechny děti manželů Gajdošíkových nakonec opustil rodné hnízdo, spolu s rodiči se u nich doma i nadále pravidelně scházeli. O prázdninách pak bývali na chatě v Beskydech, které Jiří tolik miloval. Nezapomenutelné jsou chvíle, které před třemi lety spolu strávili ve Vysokých Tatrách. To už ale Jirka nebyl zcela fit, neboť nad ním stále více přebírala nadvládu ona zákeřná Parkinsonova choroba vyvolaná celkovou anestezií, kterou neplánovaně během operace kolena podstoupil. Jiří dále chřadnul. Poslední výlet do přírody pak absolvoval začátkem minulého června, to když s nejmladším synem a jeho nastávající ženou „vystoupali“ na Lysou horu.
Jirkův zdravotní stav se pak rapidně zhoršil minulý rok v listopadu. Musel do nemocnice, ze které se s malými přestávkami už, žel, nevrátil.
Jiří Gajdošík byl vynikající manžel a především úžasný táta. Jak jeho manželka, tak i jeho děti, tudíž na něho mají jen ty nejlepší vzpomínky. Všichni se proto velice těší na chvíli, kdy se Pán Ježíš vrátí, a oni se budou moct se svým manželem a tatínkem znovu shledat.
Loučím se s Tebou, muži můj drahý,
a děkuji Bohu, že mi Tě dal;
za Tvoji lásku, za všechny Tvé snahy,
že jsi nás tolik miloval.
Loučím se s Tebou a volám k Bohu,
ať brzy nás zbaví už smrti pout…
Pak znovu se s Tebou setkat mohu,
a smím Tě zase obejmout…
—