V sobotu 31. března 2018, ve věku 84 let, zemřela sestra Drahomíra Siejová. Poslední rozloučení se sestrou proběhlo v pátek 6. dubna v 16:00 hodin v modlitebně Církve adventistů sedmého dne v Ostravě-Radvanicích.
Vzpomínka ze života sestry
V jedné malé vesnici Sedliště, v části Mlzáky, se na podzim 16. října 1933 rozezněl dětský pláč právě narozené holčičky. Přišlo na svět druhé dítě manželů Štěpána a Ažběty Bartkových.
První syn dostal jméno po tatínkovi – Štěpán, dcera dostala jméno Drahomíra. Po ní přišly ještě na svět bratři Václav a Jaroslav.
Jaké asi bylo dětství malé Drahušky?
Asi jen málo kdo z nás si dovede představit dobu a poměry, v nichž všichni sourozenci vyrůstali.
Tatínek pracoval na šachtě Jan-Marie v Hranečníku, maminka se starala o hospodářství a domácnost. Samozřejmě musely pomáhat i děti.
Tak jak rostly, musely zastat čím dál více práce a povinností jak domácnosti, tak v zemědělství. Žilo se chudě a skromně. K životu stačilo málo, často bylo jen to základní. Potom přišla válka a doba byla ještě těžší. Zůstanou nám ve vzpomínkách vyprávěné příběhy na postupující frontu, na přespání německých vojáků v jejich dřevěnce, či strach o život při zbloudilých střelách vojáků. Navzdory tomu byla Drahuška veselá a radostná. Uměla se radovat z každodenních drobností a na otázku zda vůbec byl důvod k radosti odpovídala: „Ano, byla jsem přece mladá.“ Ve škole, do které chodila do „dědiny“, ji měli jak učitelé, tak spolužáci vesměs rádi. Snad jen někteří učitelé ji a její sourozence fyzicky trestali za to, že nechodili v sobotu do školy. Sobota, biblický den odpočinku, byl skutečně den, kdy se četla bible a zpívaly křesťanské písně. Byla a zůstala dnem odpočinku po celý její život.
Po válce přišly na svět ještě její dvě sestry – dvojčata Alžběta a Zdeňka. Jelikož maminka po porodu onemocněla, připadla největší starost o děti na bedra Drahušce. V té době končila docházku na základní školu a pro to ihned nastoupila na plný úvazek do domácnosti a zemědělství, kde bylo každé ruky třeba. Ani tehdy nezatrpkla a nezahořkla na svůj osud. Brala vše, co život přinesl zcela přirozeně a optimisticky. I tak prožila spousty úsměvných příhod a veselých historek, které potom svým dětem často vyprávěla.
Drahuška byla žena činu a jak o sobě často říkala „že jí v žilách koluje krev“. A skutečně, kdo ji znal, musí potvrdit, že byla energická a rázná jak v mluvě, tak v konání. V roce 1958, 12. Ledna, se provdala za Miloše Sieju. Stěhuje se z rodných Sedlišť k lítosti všech, které nechává doma na dalších 60. let do Radvanic.
V roce 1959 přichází na svět její prvorozený syn Miloš, v roce 1961 druhorozený syn Zdeněk, a protože oba manželé touží po holčičce, tak do třetice v roce 1965 se narodila vytoužená dcera Milena.
Prožívá šťastné období a od roku 1972 pak nastupuje jako uklízečka na základní školu ZŠ Trnkovecká. 10let vykonává práci uklízečky, 10 let funkci školnice až do svého odchodu do důchodu. V tomto období se stala praktickým vzorem pro svou příbuznou Marii Skoczkovou a také pro paní učitelku Blanku Chrostkovou k jejich pozdějšímu rozhodnutí stát se také adventistkou. Práce ve škole ji naplňovala radostí a smysluplností. Za svou svědomitou práci byla dokonce i vyznamenána městem Ostrava.
V roce 1990 ovdověla. V roce 1992 odchází do důchodu, ani po té však neskládá ruce do klína. Její kladný vztah k zemědělství se realizuje na zahrádce v Radvanicích. Každý rok neúnavně sadí, okopává, zalévá a sklízí úrodu ze své zahrádky. Většinu toho rozdá, ale právě to jí dělá největší radost. Také slepičky – to byla druhá její vášeň. Měla je ráda a každý den pro ně měla vlídné slovo. Teď zůstaly osiřelé.
Drahuška byla maminka s velkým M. Nikdy se nestalo, aby neporadila, nepomohla. Za každého by i dýchala, kdyby bylo potřeba. No a potom se dočkala také vnoučat: Martin, Petr, Vojtěch, Ondřej, Petra, Nela, Jiří, Jakub a Jonáš. Celkem devět. A protože i tomu nejmladšímu bude již 13 let, každý si na babičku Drahušku uchová tu svou jedinečnou vzpomínku. Stejně tak každý, kdo se s ní setkal. Jsem přesvědčený, že každému obohatila život o nějaký prožitek.
Šel čas a léta se začala hlásit. Zdraví už tolik nesloužilo, přesto ještě uklízí ve zdejší modlitebně až do roku 2011. Dočkala se také tří pravnuků – Sofinky, Jasmínky a Matěje.
Závěr svého života prožila tak aktivně, jak jen mohla. Zahrádka jí zůstala až do loňského roku, kdy si právě na ní zlomila krček stehenní kosti. Potom už události dostávají spád a konec už znáte.
Co říci, jako tečku za jejím životem?
Chci zdůraznit, že Drahuška Siejová byla zbožnou a věřící ženou. Svůj vztah k Bohu si upevňovala už v útlém dětství pod vlivem svých zbožných rodičů.
Měla mnoho zkušeností od těch nejmenších až po ty, kterým říkáme životní. Za všechny bych jmenoval osobní zkušenost s Žalmem 128, kdy bylo velmi pravděpodobné, že její manželství zůstane bezdětné:
„Blaze každému, kdo se bojí Hospodina, kdo chodí po jeho cestách! Co rukama vytěžíš, budeš i jíst. Blaze tobě, bude s tebou dobře. Tvá žena bude jak plodná réva uvnitř tvého domu, tvoji synové jak olivové ratolesti kolem tvého stolu. Hle, jak bývá požehnán muž, který se bojí Hospodina. Hospodin ať požehná ti ze Sijónu, abys viděl dobro Jeruzaléma po všechny dny svého žití, abys uviděl syny svých synů.“
Ve víře však věděla, že Bůh plní svá slova, a tak uvěřila, že uvidí nejen své syny, ale i své vnuky, což se také stalo. Říkávala, že život člověka je jako potůček, kterému dává směr Hospodin, kam On chce (Přísloví 21,1) a ona v závěru svého života dotvrzovala, že v jejím životě to tak skutečně bylo a byla naplněná vírou v Boží vedení.
Její příklad víry zůstává pro nás velkou výzvou k následování v pokoře, radosti a jistotě spasení.
Drahuška zemřela klidně, ve spánku, bez bolesti, v kruhu svých nejbližších 31. března, v místech, kde před 84lety poprvé spatřila světlo světa.
Měla ráda lidi, sborové společenství, do kterého celý život chodila a také sousedy v Radvanicích a vůbec každého, se kterým se setkala.
Děkujeme všem, za to, čím pro ni v životě byli a také za to, že jste se s ní přišli dnešního dne rozloučit.
V den její smrti její syn Zdeněk dostal v mobilní aplikaci biblický verš k zamyšlení, který zněl takto:
„Samu smrt navždy odstraní! Panovník Hospodin setře všem slzy z tváří a na vší zemi zbaví svůj lid potupy. Tak promluvil Hospodin“.
Za několik hodin se tento verš ocitl na jejím smutečním oznámení.
Vzpomínka na život od samotné sestry, který napsala pro lednový Náměsíčník 2018
Jsem ve věku, o kterém Bible píše „není v něm zalíbení“. Narodila jsem se 16. 10. 1933 v rodině adventistů jako druhorozená z 6 dětí. Nejstarší byl Štěpán potom já, Václav, Jaroslav, Alžběta a Zdeňka – dvojčata. Do školy jsem začala chodit právě, když začala válka. Doba byla velmi těžká, byly potravinové lístky a často nebylo ani na chleba. Peníze byly, ale nic jste nekoupili. Na textil byly body (do r. 1953), takže se člověk ani moc nemohl „strojit“. Otec dělal na šachtě Jan Maria v Hranečníku a matka byla v domácnosti a pracovala v hospodářství – 2 krávy, berany, husy atd.
Co chci zdůraznit, bylo to, že jsme velmi dbali na začátky sobot, všichni vymydleni, podlaha v dřevěnce taky, a v pátek muselo být vše připravené na sobotu. Zahajovalo se 1/2 hod. před sobotou – prý to psala EGW. Museli jsme sedět, čekat a těšit se na sobotu. Četla se Bible – vždy otec, maminka navrhovala písně a děti museli potichu vše poslouchat. Kruh – požehnání muselo být a teprve potom se mohlo jít spát. Vzpomínám na to v dobrém.
Poslední pátek – před mojí svatbou jsem dostala přednost a měla jsem Bibli číst já. Vyjímka ! – protože jsem odcházela z domu do Radvanic. Otevřela jsem náhodně Bibli a četla Žalm 128 a ten končí slovy …„uvidíš syny svých synů a pokoj nad Izraelem“. A já v 84 letech musím říct, že se to 100% vyplnilo!
Vdávala jsem se s tím vědomím, že je docela možné, že nebudeme mít děti. Lékař to mému muži řekl jako možnou variantu. Později se léčil a výsledkem byly 3 děti – dva synové a dcera. Synové mají opět syny a navíc i dcera má děti a už je dokonce babičkou. Mojí dva synové mají každý 3 syny – skutečně se naplnil Žalm 128 a pokoj v Bohu mám také.
Zkušenosti mám hodně. Vím, že Hospodin nám vždy pomáhal. Velká zkušenost také byla s úrazem el. proudem u Miloše. To byl také velký zázrak. Takových zázraků bylo v mém životě hodně. V zaměstnání – ve škole – kde jsem dělala uklízečku a potom školnici. Výsledkem byl i později křest s. Chrostkové i s. Skoczkové.
Manžel sice pokřtěný nebyl, ale velmi se mu líbilo zachovávání soboty. Rád zpíval sionské písničky a moje maminka ho měla velmi v oblibě. Byl vychován jako bezvěrec, ale každý večer klečel u postele a modlil se. Jeho otec Jindřich Sieja byl pokřtěn až ve 40 letech a to můj manžel už byl dospělý. Přesto svým způsobem věřící byl.
Jsem 84 let věřící. Za svůj život jsem s hodně věci nesouhlasila – třídy sobotní školy, nové zpěvníky a jiné věci, ale nikdy bych nepřestala chodit do sboru a věřit. Někdy vybuchnu a potom toho lituji, ale už jsem taková – energická. Snažím se někdy udržet, ale někdy to nejde. Dnes už je to ale lepší. Už tolik neprotestuji. Je to věkem.
Byla jsem vychována velmi skromně, ve zbožnosti a úctě před všemi. Válka nás formovala, bída a rodina také. Všichni o nás věděli, že jsme jiní – v dědině i ve škole. Moje maminka byla velmi přísná. Ve škole jsme nesměli zpívat ani koledy. Za soboty kdy jsme nepřišli do školy, jsme byli ve škole bití – a maminka nám říkala, že pro Krista trpět můžeme! Dnes by to byla šikana – ředitel naše hlavy se Štěpánem tloukl o sebe! Nikdo nic neřekl. Nikdo si nestěžoval! I tak vzpomínáme na svůj život v dobrém. I když byla válka, zabrali nás Poláci, později Hitler, fronta šla přes Mlzáky, spali u nás Němečtí vojáci…
Byla jsem „obervus“ – holka s klukovskými nápady. Byla jsem veselá až rozpustilá. Radovali jsme se z maličkostí.
Prožila jsem plný a krásný život a nemohu jinak než vzdát za vše díky Bohu, kterému věřím a raduji se spolu s Vámi, že už jej brzy všichni uvidíme.
S úctou Drahomíra Siejová