Ve středu 7. března 2018, ve věku 94 let, zemřel bratr Ladislav Šustek. Poslední rozloučení s bratrem proběhlo ve čtvrtek 15. března v 15:30 hodin v modlitebně Církve adventistů sedmého dne v Ostravě-Radvanicích.

Vzpomínka ze života bratra od Jana Bárty

On všechno učinil krásně a v pravý čas, lidem dal do srdce i touhu po věčnosti, jenže člověk nevystihne začátek ani konec díla, jež Bůh koná.
Poznal jsem, že není pro něho nic lepšího, než se radovat a konat v životě dobro.
A tak je tomu s každým člověkem: to, že jí a pije a okusí při veškerém svém pachtění dobrých věcí, je dar Boží.

Nedalo mi to, abych ve svém vzpomínání na muže, jehož jsme přišli doprovodit na jeho poslední cestě, neodcitoval na úvod moudrá slova starozákonního autora knihy Kazatel. Jako by v sobě odrážela i zkušenost a vidění světa našeho tatínka, dědečka, pradědečka, bratra, švagra, strýce – člověka našemu srdci milého – Ladislava Šustka.

Jeho život započal sice nedaleko odtud – v Orlové – Porubě, ale pro většinu z nás v čase hodně vzdáleném. Narodil se 3. října v pátém roce trvání první Československé republiky, v druhém prezidentském období Tomáše Garrigue Masaryka, jako druhý syn Františky a Dominika Šustkových. Vyrůstal vedle svého staršího bratra Miloslava a o osm let mladšího Emanuela. Mírou a vyjádřením vzájemné náklonnosti a bratrského pouta nejen pro ty kolem, ale především pro ně samotné, bylo jejich pozoruhodně neměnné vzájemné oslovování: „Milošku, Ladíčku, Emánku!“ Říkali si tak vždycky. Přesně tak na ně, přece volávala maminka.

Jména jsou důležitá a je krásné, že čeština poskytuje těm, kteří jí vládnou, možnost vyjádřit pojmenováním i míru náklonnosti a lásky. A jak známo, v Petřvaldě na kopci u Šustků si této jazykové vymoženosti užívali se vší chutí a ve vší upřímnosti vrchovatě. „Jarmilko,“ oslovoval svou ženu tatínek a jsem si jist, že k devalvaci či nadužívání maminčina jména v jejich vztahu trvajícímu šedesát čtyři let nikdy nedošlo. Ti dva se měli opravdu rádi. Láskyplné oslovení platilo i jeho třem dcerám. Nepamatuji se, že by na ně volal jinak než „Evičko, Jarmilko, Martičko“. S příchodem do jeho rodiny jsem ani já nepřišel zkrátka. Tatínek mne oslovoval stejně, jako moje maminka.

Tatínkův život ovšem nebyl zdaleka jen samá láskyplná zdrobnělina. Pro výstižné pojmenování některých událostí v jeho životě bychom asi užili slov, jež bývají označením syrovosti a bolavosti života.

Jeho radost z přijetí na Obchodní akademii, těsně před válkou netrvala dlouho. Tragické události v Evropě, nové chaotické dělení země, ho nečekaně postavily před desítky nových problému, jež neměly snadná řešení. Místo do školy, nastoupil jako šestnáctiletý na šachtu. Čekaly ho tři roky tvrdé práce. Pak přišla zlá nemoc a lékaři nedávali naději. Nejdramatičtěji se do jeho života zapsal konec války, jako by vystřižený z režijně dobře stavěného filmu. V tu noc vtrhl do známkovny, kde tatínek pracoval, voják rudé armády se samopalem v ruce. Rozezlen a patrně opilý přiložil hlaveň samopalu k tatínkově hrudi a dožadoval se „bárišně“ a vodky. Stačilo zmáčknou spoušť! Naštěstí do místnosti vešel další zaměstnanec, který na zlomek vteřiny odpoutal vojákovu pozornost. Výstřel nepadnul.

„Já půjdu před tebou a poznáš, že já jsem Hospodin, který Tě volá jménem,“ čteme v starozákonní knize Izaiáš.

Je těžké slovy popsat, co všechno ovlivnilo tatínkovo zrání směřující k víře v osobního Boha, Boha Bible, Boha, k němuž se křesťané hlásí vyznáním: „Věřím v Boha Otce všemohoucího, stvořitele nebe i země…“ Ale s odvoláním na jeho vyprávění, v nichž se často vracel k událostem z války, lze právě tento čas označit jako čas v němž zavolal Hospodin jménem i jeho.

Ovšem růst jeho víry neovlivnily a nerozvinuly jen dramatické a vypjaté události jeho života. Zdá se, že rok 1946, tedy rok po válce, se pro něj stal rokem plným radosti a požehnání. V červnu toho roku se křtem stal členem zdejšího sboru a společenství bratrů a sester zůstal věrný až do smrti. Vnímal s vděčností jejich náklonnost a opravdové přátelství. Nu a pak přišel listopad roku 1946. Uchvácen nejen vírou, ale i láskou, odvedl si v těch dnech do domu svých rodičů tu, kterou nepřestal milovat do posledního dne jejího života, Jarmilu Jurečkovou.

Mohl bych teď i v tatínkově případě pokračovat výčtem, jenž je charakteristický pro generaci narozenou ve dvacátých letech minulého století. Její životy počaté a zrozené v první dekádě, nadějně se rozvíjející republiky, sotva stačily rozkvést, už je dusila krutá doba nesvobody. Šest let války, čtyřicet let komunismu. Je s podivem, že tahle převažující polovina let tatínkova života z něj neudělala unaříkané a stýskající si stvoření. Jeho život, navzdory vnější nesvobodě, přinášel ovoce plné lásky a vnímavosti k potřebám druhých. A nebo to bylo právě proto?

Jeho chuť k životu mu dovolila navzdory různým a často potřeštěným omezením, si ho užívat a radovat se s tisíce drobností. Miloval toulky přírodou. Miloval cestování. Ještě v pětaosmdesáti zdolal Lysou horu. Miloval matematiku. Pohotově dokázal řešit složité příklady ještě do vysokého stáří. Byl oblíbený spolupracovník a kamarád.

Věděl, že řadu věcí změnit nemůže, to mu však nebránilo v tom, aby se nezastával opomíjených a slabých. Své emoce moudře usměrňoval poznáním a vlastní zkušeností. Proto byl trpělivý. Rozuměl lidskému srdci a byl si vědom našich omezených schopností ubránit se a nepodlehnout zlu. Proto byl shovívavý. V dobách jež nepřály rozmanitostem a barevnému vidění světa, v dobách, kdy snad i někteří z jeho přátel a spoluvěřících podléhali pokušení rozdělovat svět jen do dvou škatulí – černé a bílé, on měl odvahu nahlížet věci z různých úhlů pohledu a se zdravou mírou odstupu. Proto byl zdrženlivý v soudu. Byl vnímavý k současným problémům světa a nepřestal mít rád život.

„Kdo zvítězí, dám mu kamének bílý a na tom kaménku je napsáno nové jméno, které nezná nikdo než ten, kdo je dostává“ čteme text na konci Bible v knize Zjevení.

Ladislav Šustek má dobojováno. Věřím že vítězně. Kladu si otázku, čím by nás dnes na rozloučenou asi oslovil? Tak předně by se vynasnažil oslovit a pojmenovat věrně s láskou a díky vás všechny, kteří jste přišli, protože věděl, jak jsou jména důležitá. Dával by taky pozor, aby nikoho nevynechal.

A co by řekl pak?

Jeho dcery Evička a Jarmilka, jež se o něj s láskou staraly, vědí jaké poslední slovo vyšlo z jeho úst. Stalo se to při návratu z nemocnice, necelý týden před jeho smrtí. Zaznělo jakoby s úlevou, jako by s výdechem. Vrátil se domů, mezi své.

Připadá mi, že to slovo jako by v tu chvíli pojmenovalo celý jeho život. Je v něm navzdory tomu, že je odvozeno ze slova cizího, všechno tatínkovo usilování a snažení, jeho výhry i prohry, jeho pláč i smích, je v něm skryta vděčnost za život i za dárce života…

To jeho slovo poslední bylo slovo – PERFEKTNÍ

Tatínek tak bezděčně pojmenoval pro nás a za nás svůj skončený život a chci věřit, že v něm vyslovil i své poslední přání pro všechny nás, které měl rád.

Tatínku, děkujeme za Tvůj vzkaz. Ano, s Boží pomocí byl, je a může být náš život perfektní.