V úterý 15. prosince 2015, ve věku 77 let, zemřela po dlouhé a těžké nemoci sestra Olga Lipusová. Poslední rozloučení se sestrou proběhlo v neděli 20. prosince ve 13:30 na místním hřbitově ve Velké Lhotě.

Vzpomínka ze života sestry

Sestra Olga Lipusová se narodila 10. 6. 1938 v Ostravě Zábřehu.
Své dětství, které nebylo vůbec jednoduché, prožívala se svými dvěma sestrami a maminkou na Novojičínsku v Suchdole nad Odrou, kde také poznala společenství Církve adventistů sedmého dne a v patnácti letech se roku 1953 nechala pokřtít. Ve svém mládí se Olga seznámila se svým budoucím mužem Josefem a v roce 1957 se vzali. Vychovali spolu 2 syny – Jiřího a Romana. Ještě než přišel na svět mladší syn Roman, manželům Lipusovým se v roce 1960 narodil syn Petr, který jim po 18-ti měsících z důvodu vrozených vad zemřel. Brzy se přestěhovali do Havířova a od roku 1958 pravidelně navštěvovali se svou rodinou shromáždění radvanického sboru. Olga velmi ráda zpívala a její příjemný altový hlas nejednou zazněl i v sólových písních. Zároveň byla stabilní oporou ve sborovém zpěvu. Hudbu měla prostě velmi ráda a své děti k hudbě vždy vedla. Ve své kabelce si potají střádala pětikoruny, aby si mohla jednou za čas koupit své vysněné LP. Její oblíbenou kapelou byli Plavci, Heritage Singers a samozřejmě Adventon, kde působili její synové.
Spolu se svým manželem se zároveň věnovali radvanickým dětem, kdy Olga vždy báječně vařila na táborech a podobných dětských akcích. Svým skromným životem nikdy nevyčnívala, ale ve své rodině byla vždy oporou a ochránkyní svým dětem i manželovi.
Od roku 1988 začala se svým manželem působit tady na Velké Lhotě, kde si spolu s manželem splnili svůj sen a svépomocí si během několika let postavili chaloupku a zároveň se stali „přechodnými“ členy valašskomeziříčského sboru, kde získali spoustu nových přátel.
Pak přišla hromada radostí v podobě vnoučat, kdy měla také radost ze své vnučky – konečně holky, neboť celý svůj rodinný život prožila mezi chlapy. To, že se Klárka narodila, věděla dříve než táta Roman – tak často telefonovala do nemocnice. 
S postupujícím časem, kdy léta přibývala, se radosti proměňovaly ve starosti, kdy zvláště zdravotní stránka Olgy byla těžší a těžší. V posledních třech letech svého života už byla jiným – velmi nemocným člověkem, který měl už jen málo sil. V těch zmíněných několika pár letech se manžel Josef o Olgu staral s velkou trpělivostí a vracel jí to, co ona dávala rodině více než 50 let. Podlomené zdraví nakonec způsobilo to, že letos v květnu musela být Olga hospitalizována do valašskomezřičské nemocnice, odkud vystřídala několik dalších specializovaných zdravotnických zařízení až po Domov důchodců v Ostravě Zábřehu, kde se v posledních několika dnech – jak se rodině zdálo – její zdravotní stav k radosti všech blízkých lehce zlepšil, ale opak byl nakonec pravdou, kdy Olinka v poledne 15. 12. 2015 umírá…
Odešla s nadějí, že se se svými nejbližšími brzy setká a hlavně, že uvidí Krista tváří v tvář. Odešla s přesvědčením, že bude v kruhu své rodiny a přátel šťastně prožívat radost a pohodu u našeho Pána v Nebeském království po celou věčnost, protože věřila Jeho slovům:
Jan 14:1 „Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já.

Vzpomínka na sestru od Věrky Gajdošíkové

„Tak už se kácí v našem lese“, Olinko…
Nemyslela jsem si, že první z našich tzv. „seniorů-juniorů“ to budeš právě ty, i když ses celý život potýkala s různými nemocemi. Ale už je to tak…
Stála jsem nad tvým otevřeným hrobem a vzpomínala… Vzpomínala na léta, kdy celá ta naše skupina byla mladá – pár mladých rodin z Havířova… Byli jsme kamarádi, prožívali společné chvíle při procházkách po okolí našeho města, společně jsme někdy trávili víkendy třeba na horách v Beskydech, na sborových zájezdech i dovolených… Celé soboty od rána do večera jsme prožívali v našem radvanickém sboru – jak my, tak i naše děti, které tu vyrůstaly a rovněž se přátelily…
A když pak ty naše děti „zestárly“ a my jsme „zmoudřeli“, založili jsme ještě s dalšími stejně starými dvojicemi onen dvanáctičlenný spolek „seniorů-juniorů“… 4-5 x ročně jsme se postupně scházeli v našich bytech, povídali si u dobrého jídla, modlili se za sebe, za své děti a jejich rodiny i za všechny bratry a sestry našeho sborečku, a bylo nám spolu dobře… Bylo to hodně, hodně společně strávených hodin…
Párkrát jsme se sešli i ve vašem „letním bytě“ na Lhotě. Vzpomínám si, jak jsme se při jedné z procházek zastavili i na místním hřbitově. „Tak tady je náš hrob“, řekli jste nám tehdy… A tam teď budeš odpočívat… My ale doufáme, my věříme, že to nebude trvat dlouho! Pak přijde náš Pán Ježíš Kristus, my se znovu uvidíme, a On si nás vezme do nového domova, který bude mnohem krásnější než ten nynější, Olinko…