V pátek 15. července, ve věku 84 let, zemřel bratr Břetislav Jureček st.. Poslední rozloučení s bratrem proběhlo v pátek 22. července v 16:30 u hrobu na hřbitově v Michálkovicích.

Vzpomínka ze života bratra od vnuka Lukáše Jurečka

Milá rodino, vážení smuteční hosté,

rád bych vám hned v úvodu vyjádřil vděčnost, že jste se dnes přišli rozloučit s mým dědečkem Břetislavem Jurečkem, a tak povzbudili nás jeho nejbližší. Když jsem si v uplynulých dnech prohlížel rodinné album, pročítal jeho životopisy a několik kondolenčních dopisů, vytanul mi na mysli jeden text z Bible, knihy, kterou můj dědeček miloval a která jej provázela celý život. Jde o příběh Abrahama, praotce židovského národa, muže, kterého si Pán Bůh vybral, aby se jak budu citovat: „stal požehnáním“ pro mnohé. A myslím si, že jsme zde dnes právě proto, abychom se rozloučili s člověkem, kterého Pán Bůh povolal, aby byl požehnáním pro nás, jako náš dědeček, tatínek, přítel, bratr v Ježíši Kristu, spolupracovník, soused a třeba i „jen“ starosta…
Jeho život a služba lidem je to, co nás dnes zvláštním způsobem spojuje. Dovolte mi proto nyní v krátkosti připomenout důležité mezníky dědečkova života:

Břetislav Jureček se narodil 11. září roku 1931 v Ostravě-Bartovicích jako páté dítě Rudolfa a Marie Jurečkových. Celé své dětství a mládí však prožil v hornické kolonii na Hranečníku, kde rodina, krátce po jeho narození, získala závodní byt, otec Rudolf totiž pracoval jako horník na dole Jan Maria ve Slezské Ostravě, stejně jako i jeho otec, který byl jedním z organizátorů stávky na dole Trojice, která se smutně proslavila střelbou do stávkujících horníků.
I maminka pocházela z dělnického prostředí, a tak byl jejich život prostý, ale rozhodně ne smutný a bez příležitostí a úspěchů, o čemž svědčí i malá ukázka z dědečkova životopisu z roku 1966, ve kterém shrnuje své dosavadní studijní i pracovní úspěchy:

Jako pětileté dítě jsem se od svých dvou starších sester (oba bratři zemřeli brzy po narození) naučil číst a čtení také zůstalo mou zálibou dosud. V šesti letech jsem byl zapsán do obecné školy ve Slezské Ostravě – Hranečníku, kde jsem vyšel čtyři třídy s výborným prospěchem. V této době, bylo to za německé okupace, byl jsem spolu s několika nejlepšími spolužáky vybrán do 1. třídy tzv. hlavní školy. Během tohoto roku jsme byli ve škole upozorněni na možnost přihlášení se ke studiu na gymnasiu. Proti vůli svých rodičů podal jsem si přihlášku, která byla kladně vyřízena a po pětidenních zkouškách jsem byl přijat jako jediný z dělnické rodiny do 1. třídy reálného gymnasia v Ostravě 1, Matiční ul. 5. Zde jsem vychodil 7 tříd. Po přechozené chřipce onemocněl jsem na zánět levé plíce a musel jsem studium přerušit. Po nastoupeném léčení jsem studium dokončil externě i s maturitou.
Mým dávným přáním bylo pomáhat zmírňovat lidské utrpení – stát se lékařem. I když mi lidově demokratické zřízení studium umožnilo a byl jsem vybrán ke studiu na lékařské fakultě, nemohl jsem je nastoupit pro podlomené zdraví. Nastoupil jsem proto zaměstnání u Báňských projektů v Ostravě, kde jsem byl vyškolen na technického zaměstnance. Od kresliče jsem se propracoval až na projektanta dopravních sítí. Zároveň jsem si v r. 1956-8 doplnil vzdělání abiturienským kursem vyšší průmyslové školy stavební v Ostravě – Přívoze.
V roce 1959 jsem přešel z Báňských projektů do VOKD záv. 33 v Orlové, kde pracuji dosud.

Těžký průběh tuberkulózy, kterou prodělal ve svých 18 letech v něm utvrdil jeho touhu odevzdat se cele Bohu, a tak se v roce 1950 rozhodl pro křest a svůj život spojil trvalou smlouvou s Pánem Bohem v Církvi adventistů sedmého dne. Toto rozhodnutí v něm jen umocnilo potřebu sloužit. Jeho ochota, vztah k lidem i mnohá další obdarování nezůstala bez povšimnutí, a tak byl Bohem skrze církev povoláván do mnoha služebností, předně ve sboru v Ostravě-Radvanicích, který se jemu a jeho rodině stal druhým domovem, a kde řadu let sloužil mimo jiné jako starší sboru.
V pro církev nelehkých dobách od roku 1968 do roku 1976 působil i ve výboru Moravskoslezského sdružení Církve adventistů sedmého dne a v letech 1971 až 1980 byl také členem Československé ústřední rady. Až do propuknutí nemoci na konci jeho života sloužil ze všech svých sil nejen samotné církvi, ale byl rovněž velkým požehnáním pro mnoho svých sourozenců v Ježíši Kristu.
Důvodem odchodu z Báňských projektů bylo právě jeho silné náboženské přesvědčení. Jak jsem již zmínil v úvodu, dědeček miloval Bibli, kterou považoval za Boží slovo, a proto v ní také hledal Boží vůli pro svůj život. Poznal v ní Boha plného lásky a Boží zákon se tak stal jeho krédem, včetně čtvrtého přikázání o zachování soboty jako dne odpočinku, to však naráželo na nepochopení ze strany vládnoucího komunistického režimu.
Paradoxně právě jeho zásadovost a postoj k desateru, mu přináší v nově nalezeném zaměstnání ve Výstavbě OKD vysoký kredit. Nastoupil sice jako technolog stavební výroby, ale brzy byl přeložen do resortu rozpočtů, kde získává vedoucí postavení. Za svou práci je mnohokrát oceněn, což otevře možnost studia jeho dětem. Navíc, přesto, že zůstává nestraníkem a stále více a více aktivním křesťanem, který se o své víře sdílí s každým, kdo je ochoten naslouchat, je zvolen do řady výborů a pověřován mnoha funkcemi jak v samotném závodě, tak i jako zástupce závodu ve výborech celého podniku. Zajímavostí je, že častokrát jde právě znovu o oblast financí a mezd, kde jeho kolegové počítali nejen s jeho odborností a schopnostmi, ale i s jeho poctivostí a věrností přikázání „nepokradeš“.
Jedním z vrcholů dědečkovy kariéry byl rok 1974, kdy se stává soudním znalcem v obru stavebnictví a ekonomiky a zároveň je zvolen soudcem z lidu u Okresního soudu v Ostravě, kde se orientuje na trestní právo. Vzpomínám na většinou nešťastné příběhy lidí, které nám snad pro poučení vyprávěl. Viděl jsem na něm opravdový smutek, když popisoval osudy lidí, kteří si pro svou pošetilost a své sobectví pokazili život již v mládí a zvlášť, když si své chyby ani nedokázali přiznat.
Zásadní zvrat nejen v naší zemi, ale i životě Břetislava Jurečka přišel se sametovou revolucí na sklonku roku 1989, kdy přijímá nabídku stát se členem Občanského fóra a navíc získává důvěru, která jej na dvě volební období a později ještě na rok a půl, po úmrtí jeho nástupce, posadí do křesla starosty Městské části Ostrava-Michálkovice. Moc rád vzpomínám na začátky jeho úřadování, kdy vedle jeho první kanceláře byla vynikající cukrárna, ale samozřejmě nejen proto jsme jej rádi navštěvovali. I jako dítě jsem vnímal jak má svou práci rád a jak mu Michálkovice, a předně lidé zde žijící, přirůstají k srdci a myslím, že i on jim, tedy vám.
Do Michálkovic jej v roce 1952 v jeho 21 letech přivedla vlastně láska. Přistěhoval se zde po svatbě se svou milovanou Miloslavou Novotnou a zde prožili i celý svůj společný život. A právě proto, aby se mohl o svou manželku starat v době jejího vážného onemocnění také opouští úřad starosty a pečuje o ní až do její smrti v červenci roku 1999. Společně vychovali tři děti, první, ani ne do roka od svatby, se jim narodil můj tatínek, také Břetislav. Za další dva a půl roku strýc Vladimír a v dědečkových 37 letech teta Šárka. Společně se pak radovali, počítám-li správně, z 9 vnoučat a dědeček i 4 pravnoučat.
Závěr dědečkova života zastínila nemoc a do své laskavé péče si jej vzala teta Šárka. Bylo nesmírně smutné vidět, jak se u něj střídají chvíle, kdy se neorientuje a kdy si svou nemohoucnost uvědomuje, cítili jsme, jak se tím trápí a to nás bolelo o to víc.
Ale přesto si z tohoto období odnáším velké obohacení, a to ve vědomí jak nesmírně nás svou rodinu má rád. Ne vždy nás poznal, ale když ano, jeho oči se zalily dojetím
a neustále znovu a znovu opakoval, jak rád nás vidí.

Náš dědeček nebyl dokonalý, jak by se z těchto vzpomínek mohlo zdát, ale přesto chci, aby zde zaznělo, že to byl neobyčejný člověk, který mne v mnohém ovlivnil, a který byl a stále je pro mne velkým vzorem. Byl přísný a asi nikdy nezapomenu na to, jak mne prohnal, když jsem mu natřel plot červenou barvou. Ale stejně tak nezapomenu na to, když nás děti škádlil tím, že nám svazoval nohavice punčocháčů k sobě, či si vymýšlel, že do pomazánky namlela babička šneky. Nebo když přede mne poprvé položil velkou rodinnou Bibli a vyzval mne, abych z ní četl při společném začátku soboty, nejde zapomenout na sobotní odpolední výlety na Kružberk, či do Frenštátu, ale ani na ty odpoledne doma, kdy živil mou nekonečnou snahu jej porazit ve znalostech Bible. Podporoval v nás lásku ke knihám a mnohé nám daroval. Vím, že jsem jej někdy i zklamal, ale přesto jsem si jistý, že byl na nás své vnuky a vnučky pyšný.
Dědeček miloval Pána Boha a nebál se k němu přiznat i v dobách, kdy tak mohl mnohé ztratit. Miloval Pána Boha a proto i lidi kolem sebe. Miloval Pána Boha a proto to o něm každý v jeho okolí věděl. V Jeho životě se naplnil jeho oblíbený verš Bible: „Mně však v Boží blízkosti je dobře, v Panovníku Hospodinu mám své útočiště, proto vyprávím o všech tvých činech.“ (Žalm 73,28)