V úterý 3. prosince 2013, ve svých 88 letech, nás náhle opustila naše sestra Cecilie Tkačíková. Poslední rozloučení se sestrou proběhlo v pondělí 9. prosince v obřadní síni v Rychvaldě.

Vzpomínka na tetičku Cilku od Věrky Gajdošíkové

Celý den 9. 12. 2013 hodně pršelo, jako by i obloha chtěla plakat s námi, když se někteří z nás sešli na pohřbu sestry Cecilie Tkačíkové v obřadní síni v Rychvaldu. Tam nám bratři kazatelé Švihálek a Kašlík vyprávěli o jejím mládí v Beskydech, kde bylo sice moc krásně, ale život tam byl těžký, o jejím dalším životě ve Frýdku a v Ostravě, o její hluboké víře a vztahu se Spasitelem Ježíšem Kristem; zpěváci zazpívali dvě písně a byla přednesena báseň.

K tetičce Cilce, jak jsme jí všichni říkali, jsem měla hodně blízko. Snad to bylo tím, že pocházela ze Zemřelova, z našich krásných Beskyd, kam i já jezdím už více než 55 let, a také proto, že ve svém životě prožila stejnou „hrůzu“, kterou jsme prošli před časem i my – stejně jako my stála i ona nad hrobem svého syna Kamila. A to je něco, co lidi opravdu sblíží.

Já si ji pamatuji až ze sboru v Radvanicích. Byla to moc hezká žena s krásnými, vlnitými vlasy, které jsem jí tak trochu „křesťansky“ záviděla. Sedávala spolu se svou sestrou Mařenkou a dalšími sestrami u okna a vždy se aktivně zapojovala do studia Bible při úkolech SŠ. Při setkávání seniorů nahoře v malém sále byla rovněž vždycky přítomná – také sedávaly se sestrou Mařenkou vedle sebe. I když to byla žena klidná a nenápadná, vždycky byla plná života, a tak jsem si ani nevšimla, jak pomalu šedivěla a stárla, a že v poslední době už její přítomnost ve sboru nebyla takovou samozřejmostí. Čas poznamenává každého z nás. Při předposlední Večeři Páně, když jsem se jí ptala, jak se jí daří, mi odpověděla: „Není to nic moc, už jsem stará, Věruško. Jsem tu přesčas.“ No a při té poslední VP začátkem prosince už ve sboru nebyla… Zas je o jednu milou sestru méně…