Zlatá svatba manželů Smílkových

V sobotu 24. dubna jsme si spolu s manžely Smílkovými připomněli jejich padesát let společného života. Do dalších společných let jim přejeme hodně Božího požehnání.


Ne všem mladým lidem z jednoho sboru se podaří uzavřít manželský slib a po 5O-ti létech slavit v tomto stejném sboru i „zlatou svatbu“. Když jsme v sobotu seděli v popředí sálu na vyzdobených židlích, tak jsme si uvědomili, že to není dávno, kdy jsme seděli na opačné straně sálu – jenom 5O let. Tehdy jsme se dívali do budoucna, byli zamilovaní a vůbec si neuvědomovali, jaká zodpovědnost nás v životě čeká. Naše motto na svatebním oznámení bylo: „Kam půjdeš Ty, tam také s Tebou půjdu, kde bydlit budeš, budu bydlit i já. Bůh Tvůj, je Bůh můj.“ Tato touha, kterou vyslovila Ruth, byla i touhou v našem životě.

Poprvé jsem se nastěhoval ke své manželce, kde jsme bydleli 1 rok. Pak jsme se ještě třikrát stěhovali už spolu. Pán Bůh byl středem našeho života. Nyní se díváme zpět do minulosti.

Toto výročí je zvláštní příležitost nejen ke vzpomínání, ale je také důvodem k vděčnosti. Děkujeme Pánu, že nás vedl po celých 5O let společného života. Pomáhal nám vždy, kdy jsme ho prosili o pomoc. Při výchově dětí, v práci, naplňoval naše každodenní potřeby.

Když jsem přišel na Ostravsko, byla to doba zákazu činnosti naší církve, scházeli jsme se po rodinách a měli jsme možnost poznat mnohé dobré rodiny našich bratří a sester, které byly pro nás vzorem a příkladem pro formování našeho společného života. Dnes máme příležitost, a proto jim chceme vyjádřit poděkování, že jsme se vždy u nich cítili dobře pro jejich srdečnost a obětavost. Nemohu zapomenout na rodinu Sosnových br. Miloše a s. Aničky, u kterých jsem našel nový domov nejen já, ale i jiní bratři po návratu z vojenské služby.

Vzpomínáme na společné pěší cesty z Havířova lesem až do sboru vždy v sobotu ráno a návrat domů ze sboru často v pozdních odpoledních hodinách. Na společné zahajování soboty vždy v pátek večer v rodinách, na hodiny zpěvu a hudby v našem sborovém souboru. Byly to chvíle, na které se nedá zapomenout.

Za to všechno patří dík našemu Bohu. Za naše děti a jejich rodiny, zvláště za vnoučátka, která obohacují náš společný život. Chci také touto cestou poděkovat mé milé manželce za její obětavou péči nejen o mně a děti, ale že byla a je hnacím motorem pro celou naši rodinu.

Společně chceme poděkovat našim dětem a vnoučatům, ale i Vám všem, kteří jste se podíleli na přípravě programu naší pobožnosti. Také Vám všem, kteří jste přišli a spolu s námi vyjádřili radost z našeho výročí, ke kterému se váže i naše vzpomínka na členství v našem sboru po dobu již více než 5O let. Cítili jsme se vždy a cítíme v našem sborovém společenství velmi dobře. Máme Vás všechny rádi.

Eva a Emil Smílkovi