Je noc a nikde žádná zář

Píseň číslo 56 ze zpěvníku Zpívejme Hospodinu

Autor původního textu: William B. Tappan (1794-1849)
Autor melodie: William B. Bradbury (1816-1868)
Původní anglický název skladby: ‚Tis Midnight, and on Olive’s Brow

Zajímavost:

Text tohoto hymnusu napsal v roce 1822 William Bingham Tappan – vyučený hodinář, který později působil jako superintendent Americké unie nedělních škol. První jeho hymnusy byli dobře přijaty a proto v psaní pokračoval a mohl tak vzniknout i text této písně o Ježíšově temné chvilce na úpatí Olivové hory v Getsemane. V roce 1849 zasáhla Spojené státy epidemie cholery, které velmi rychle po nakažení podlehl v nedožitých 55 letech i William Tappan.

William Batchelder Bradbury byl americký hudebník, skladatel hymnusů, učitel, sbormistr, ale také obchodník – se svým bratrem spoluvlastnil společnost vyrábějící klavíry (v tehdejší době se klavíry Bradbury staly známými tím, že měly záměrně varhanně zabarvený tón).

Miloval hudbu už od útlého věku – v roce 1830 poprvé viděl a slyšel varhany i klavír a rok na to, ve svých 15 letech, už se stal začínajícím varhaníkem.

V sedmnácti letech začal studovat na hudební akademii, kde jej mimojiné učil i Lowell Mason, autor známé písně „Blíž tobě, Bože můj“.

Na počátku své kariéry chtěl jako vystudovaný učitel hudby rozjet několikatýdenní kurz zpěvu (tzv. pěveckou školu), ve kterém se, jak bylo tehdy zvykem, měli přihlášení lidé učit noty a zpívat ve vícehlasém sboru. Pronajal si místo, rozeslal mnoho letáků a inzerátů, a tak očekával velký počet účastníků, ale v určený čas tam nepřišel nikdo. Po chvíli se objevil jeden mladý muž a ještě později přišlo dalších pět, aby byli svědky trapné situace mladého učitele. Ten seděl na pódiu, celý zpocený a nervózní z tohoto velkého fiaska. Životopisci později o této události mluvili jako o zkušenosti, která pro Bradburyho měla velkou hodnotu, protože ho vrátila z oblaků zpět na zem. Pravděpodobně mu posloužila více, než by mu byl posloužil velký úspěch.

Když se Bradbury přestěhoval do New Yorku, chtěl dokázat, že hudba by měla být pro všechny. Věřil, že zpívat může každý a že zpěv je něco, co zušlechťuje charakter i prospívá díky správnému dýchání zdraví. V tehdejší době předmět, jako je Hudební výchova, v amerických veřejných školách v podstatě neexistoval. V roce 1841 tedy Bradbury obrátil svou pozornost k dětem a poprvé začal pořádat bezplatné hodiny zpěvu, které se staly velmi oblíbenými. Na jeho každoročních Hudebních festivalech mládeže bylo možné vidět tisíc dětí oblečených v bílém, jak společně na stupňovitém pódiu zpívají čistě a v harmonii pod jeho vedením. Když to rodiče, politici a školská rada viděli a slyšeli, byli ohromeni. Bradbury jim v praxi dokázal, že hromadná výuka hudby funguje. Na základě takové propagace a úspěchu školská rada v New Yorku oficiálně zařadila hudební výchovu jako povinný a pravidelný předmět do osnov veřejných škol.

Toto působení mezi mladými lidmi přineslo Bradburymu velkou proslulost a mnoho oddaných přátel a nakonec vedlo k jeho životnímu dílu – vydávání písní pro nedělní školy. Sám nejen propagoval, ale i skládal melodie k písním, které byli rytmické, veselé a melodicky přizpůsobené dětským hlasům. Jeho asi nejznámější dětská píseň je „Jesus Loves Me, This I Know“. Jeho žena o něm ve vzpomínkách vyprávěla, jak často říkával, že patří k dětskému kostelu, čímž měl na mysli, že se cítil doma všude tam, kde mohl být s dětmi a konat pro ně dobro.

Jeho sbírky byly vydány ve více než tři milionech výtisků. Jeho skladby se rozšířily po celých Spojených státech. Mnohé z nich se zpívají dodnes. Například v našem českém zpěvníku Zpívejme Hospodinu máme od něj melodie k minimálně 11 písním.

Bradbury nebyl jen výborným hudebníkem, ale také velkým modlitebníkem. I přes svou neustálou aktivitu si vždy našel čas na modlitbu. V jednom ze svých skladů měl také malou kancelář, kam často odcházel, jak říkával, „obnovit svou sílu a vznést se na křídlech jako orli“. Kdykoli musel odejít z domu, aniž měl dostatek času na modlitbu, chodil prý do této soukromé „svatyně“ a věnoval se modlitbám.

Ani obchodním povinnostem nedovolil tento zvyk narušovat. Jeho velmi milovaná Bible měla na stole významné místo. Byla značně opotřebovaná a plná označených pasáží, které pro něj na základě jeho vlastních zkušeností získaly hluboký význam.
Ve svém soukromém deníku napsal: „Žalm 37 byl pro mě nikdy nevyčerpávajícím zdrojem útěchy a povzbuzení. Moje malá Bible se na něm často sama od sebe otevírá. Také Žalm 27 je mým oblíbeným, když nepřítel přichází jako povodeň.“

Bradbury trpěl poslední dva roky svého života tuberkulózou. Několik týdnů před svou smrtí řekl příteli: „Toužím být osvobozen od tohoto zlého těla, které mě tolik stahuje dolů. Cítím, že chci činit správně, že chci milovat svého Spasitele a jednat tak, abych se Mu líbil, ale tento neklidný mozek a ukvapená povaha mě často vedou k věcem, které jsou v rozporu s opravdovými pocity mého srdce.“

William Bradbury zemřel v roce 1868. Za svůj dvaapadesátiletý život toho dokázal mnoho – ať už svými písněmi, odkazem a vlivem, který zanechal na svých žácích, nebo svou výrobou klavírů. Boží láska je však mnohem větší a důležitější než cokoli, co by člověk mohl kdy udělat nebo dokázat. Je tedy příznačné, že jeho nejznámějším dílem je prostá píseň: „Jesus Loves Me, This I Know“.

Verze 1:

Verze 2:

Verze 3:

Verze 4:

Český text:

Je noc a nikde žádná zář,
jen tma a bolest vládne tam,
kde v boji sklání svoji tvář
náš Vykupitel sám a sám.

Je noc, v ní zazněl Kristův sten,
když vidí svého kříže stín,
vše spí a On je opuštěn,
sám nese tíhu našich vin.

Je noc a oči tíží sen,
jen Ježíš zvedá vzhůru dlaň:
„Můj Otče, vezmi kalich ten,
ne má, však tvá se vůle staň.“

Je noc, však náhle zaplál jas,
to anděl Krista posílil.
Bůh Otec slyšel Syna hlas
a Ježíš slavně zvítězil.